Poslední kapka

Ostré letní slunce svítilo na Tarhenské louky, obklopující hrad, jež se pyšnil svou nedobytelností. Jenže dnes bylo zle. Sýpky byly prázdné a další obléhání by skončilo katastrofou. Vojáci vyrazili do pole.
 Ostré letní slunce svítilo na obránce i dobyvatele. Rozpalovalo jejich zbroje a zlověstně se odráželo v čepelích jejich zbraní. V poli byly ještě spousty živých. V poli bylo ještě koho zabíjet.
 Ostré letní slunce svítilo na hlavy dvou mužů, toužících zabít. Na hlavy dvou mužů, toužících žít. V boji se často stává, že se čas jakoby zastaví a vychutnává si sladkou chuť okamžiku. Okamžiku, který ještě dává naději, která se v těch dalších topí a rozpadá se na miliony kousíčků. Na prach a nakonec zmizí úplně v křiku a krůpějích krve.
 Dva muži. Dvě domoviny. Dva životy. Dvě zbraně a dvojí krev. Stáli naproti sobě. Lehký větřík si pohrával s jejich vlasy. Někdy jim je záludně vehnal do očí, jindy je rozehnal do různých směrů, aby je zase spojil a vytvořil nové umělecké dílo. Na čepelích dlouhých mečů se leskla čerstvá krev. V očích měli zlost, touhu a naději, které vytvářely výboje sahající do nepředstavitelné hloubky jejich myslí. Zbroje již nebyly tak lesklé, jako při turnajích. Jeden z nich, ten, jehož vlasy měly barvu havraních perutí, měl zbroj promáčknutou po pádu z koně. Krev, bahno a úlomky kostí tvořily zvrácený obraz ztracených životů. Zbroj toho, jenž měl vlasy bílé jako sníh byla děravá od pík, kopí a halaparten, jež se snažily dopřát mu pocit posledního vydechnutí. Pocit ztráty naděje na další život. Na zádech jim vlály modré a zelené cáry. Kdysi hranaté pláště, na nichž se pyšně třpytily zlatou nití vyšívané erby. Vlk a beran. Těžké, kovovými pláty pobité boty se zabořily hluboko do hlíny a ruce pevně sevřely jílce mečů, aby se přestaly třást strachem. Padnout pro blaho druhých, pro blaho svých blízkých, svého rodu a svého království je krásné, ale mnohem krásnější je nepadnout vůbec. Přežít. Snad proto, aby se příště utkal o vlastní život s někým jiným, možná pro touhu znovu pohlédnout na svou ženu a děti. Možná pro slastnou chuť piva a zvěřiny, pro vůni ohně a jara. Pro zvuk, jež vydává sníh, když se do něj boří noha. Nejspíš pro pohled na oblohu. Zcela jistě pro touhu žít a pro strach ze smrti. Ústa se zkřivila do šílených grimas a otevřela se k výkřiku. Čas se zastavil. Hleděli na sebe. Zuřivě. Prosebně. Skrz rozčechrané vlasy. Čepele zasvištěly vzduchem a zaskřípaly, když narazily na ochranu křehké lidské schránky. Někde shora zakřičeli supi. Oba válečníci již věděli, že právě oni jim již brzy poslouží jako potrava. Potůčky krve se začaly vlévat do rudo-hnědého moře. S řinčením padli na zem a znovu na sebe pohlédli. Bez nenávisti, jen s lítostí.
 Vždy je někdo, kdo bojuje a vždy je někdo, kdo se dívá. Vždy je někdo, kdo v posledních okamžicích života křičí a volá bohy a někdo, kdo si užívá hostiny. A vždy je někdo, kdo se dívá proto, aby se na ty, jež přežili i zemřeli již nikdy nezapomnělo.
 Vítr zesílil. Už lehce nevál, ale běsnil.Vzduchem létaly cáry látek pokryté krví. Na hradbách nestálo mnoho lidí. Jen pár zvědavých odvážlivců a kučeravý mužík s loutnou na zádech, potlačující slzy. Nějaká žena vykřikla hrůzou a začala hlasitě plakat. Pak vykřikl někdo jiný. Muž. udělal pár kroků směrem k ženě, která ztratila veškerou sílu a spadla z hradeb na kamením vydlážděnou cestu pokrytou nánosem hlíny a shnilých odpadků. Muž poklekl a chytil si hlavu do dlaní. Začal se chvět. Kučeravý bard zamyšleně hleděl na nepřehledné bitevní pole poseté mrtvými i živými. Jejichž poměr se změnil. V hlavě slyšel pomalou, tichou melodii. Melodii trýznivou a plačtivou.
„Kolik stran bojuje na bojišti?“ znělo mu hlavou „kolik a za koho bojují? Kudy kráčí smrt, když není místo? Kudy vedou kroky mrtvých. Létají krkravci společně se supy. Létají a hledají něco do huby. Ledy tají a začínají plát. Létají havrani a supi. Holubice zemřely, zahubil je žal. Houfnice zaduly a zvedly prach. Řinčí meče statečných mužů. Říčka teče tam, kam živí nemohou. Šílené výkřiky dusí čepele. Šípy se chvějí a bodají. Sudlice, píky, sekyry meče. Sudba jest dána v den poslední zteče. Vítr trhá prapory na cáry. Vítá mrtvé pařáty smrti. A bolí, bolí všechny rány na duši. A hojí se až časem dlouhým plným stesku a bolesti. Vzpomínky a naděje tonou ve vodách. Vzplály sny nebohých mužů. Sudlice, píky, sekyry, meče. Sudba je dána, krev zkropila pečeť. Krev se lepí a nedá se dýchat. Krkavec krákorá, má taky hlad. Na chvíli zavládne ticho. Na chvíli naděje vrací se zas. Hned však vznese se do nebes hlasité zavytí. Hned  další voják jde za svými předky. Ticho se vrátí a nechce odejít. Ti, kdo přežili pláčí. Bitevní pole poseto jest krví. Bitva nová začíná supa a havrana.“ Poeta sklopil oči a zakryl si uši. Už nemohl dále poslouchat křik a sténání. Už se nemohl dívat na umírající přátele. Zavzlykal a vydal se dolů po kamenných schodech. Pohlédl na ženu, ležící na dlažbě s otevřenýma očima, které ještě nyní byly plné slz.
 Vítr se zase trochu uklidnil a slunce zahalily mraky. Těžké, kovově šedé mraky. „Bude pršet,“ pronesl sám pro sebe postarší strážce, stojící na místě, kde ještě před chvíli skládal své verše kučeravý bard. „To je dobré, alespoň budou mít vojáci nepřítele větší problém škrábat se do kopce.“ Strážce se hlasitě rozesmál při představě, jak se přes sebe valí a poráží se nepřátelé v plátových zbrojích. Zbytek lidí, kteří ještě vydrželi sledovat hrůznou podívanou na něj znechuceně pohlédl, téměř současně. „Vyhrajeme, Libertíno, viď že vyhrajeme,“ oslovil jakousi imaginární ženštinu. „Katapulty pánové,“ rozkřičel se, naklánějíc se přes hradby, když spatřil přijíždějící katapulty na protějším kopci. „Pozdě, hlupáci, pozdě Vám přijely nové stroje, nic už nezapálíte. Vůbec nic a pokud ano, déšť to ihned uhasí. Ano, bohové nás milují vy prašiví berani!“ Ostatní lidé mu již nevěnovali pozornost. Svaly jim cukaly touhou utéct a schovat se před ohnivými koulemi do bezpečí, ale chtěli ještě chvíli posečkat a vidět, jak se vše vyvíjí. Blesk protnul oblohu a po chvíli lidi i vojáky polekal ohlušující hrom. Lidé na hradbách se zachvěli. Někde v dálce to prásklo. Podivný, chvatný, téměř neslyšitelný zvuk. Do vzduchu vzlétla koule, hořící plamenem červánků a všech pekel, která lidé mají a jichž se bojí. Na moment bylo na obloze nové slunce, ale pak začalo padat dolů, směrem ke hradbám. „Pche,“ vyprskl strážný „toho se zdejší statečný lid nezalekne hlupáci.“ Koule měla jistý směr. Strážný viděl, jak se k němu blíží. Lidé začali křičet, ale on je neslyšel. Usmíval se a hleděl do plamenů, jež jej měly za moment spálit. „Tak pojď, ty ohnivá stvůro,“ pronesl poslední slova. Jeho vlasy se začaly tavit. Čas se zastavil. Hleděli teď na sebe. Plamen zkázy a smějící se, bláznivý strážný.
Viděl teď svůj dům. Viděl svou ženu. Blonďaté vlasy jí splývaly po ramenou a bílé šaty, stáhnuté koženým korzetem zakrývaly vše, co toužil vidět vždy v noci, než se odebral do svých snů. Cítil její horké rty na svých. Cítil vůni jejích vlasů.Slyšel hlas své dcerky. Jemný, tichý, pisklavý hlásek dívenky, jenž byla na světě čtyři zimy. Slyšel štěkot svého psa. Vlčáka, kterého mu daroval král za oddané služby. Cítil vůni bucht a pečeného masa. Slyšel zvuk, jež vydávaly jeho nohy, když dopadaly na kamennou podlahu. Hladil po tvářích svou dcerku a s úsměvem si nechal olizovat tvář chundelatým strážcem domu. Pak seděl u krbu. Nohy mu hřál oheň. Praskání dřeva připomínalo jízlivou melodii. Za zavřenými okenicemi pískal vítr.
 Kůže na čele se mu škvařila a praskala. Bolest necítil. Cítil jen dřevec kopí, nyní pevně sevřený a nasměrovaný proti ohnivému nepříteli, jenž mu chtěl ukrást poslední výdech. Z otevřených úst se ozval smích, kopí se zabodlo do koule a ta strážce přimáčkla k hradbě. Lidé kolem začali křičet a utíkat pryč od ohnivého hrobu šíleného strážce, jenž chtěl vyhrát s pěšcem celou partii šachů.
 V trůnním sále nebylo slyšet šílenství, jež venku probíhalo. Byl zde klid, jako ve chvílích nejhlubšího míru. Na mohutném, pečlivě vyřezávaném trůnu seděl starý muž. Jeho tvář zdobily udržované, šedivé vousy a již dávno holou hlavu zlatá koruna, osázená drahokamy. Jeho tvář se unaveně otírala o zatuchlý hermelín na modrém plášti. Na tlustém břiše, hýčkaném vybranými pochoutkami měl odložené zlaté jablko s vlkem ve skoku, jež měl místo očí rubíny. Nepřítomně hleděl na muže v lesklých zbrojích s meči u pasu, kteří se opodál skláněli nad stolem, zakrytém mapami a svitky. Hádali se jeden přes druhého o nejlepší taktice. O příštím tahu, který nepřítele zaručeně rozdrtí, o mužích, jež je třeba obětovat, o únikových cestách a způsobech, jak zničit nepřátelské trebuchety a katapulty. „Pane,“ hlesl tichým, vycvičeným hlasem muž v červeno-žlutém oděvu „nebuďte tak smutný. Bitvu vyhrajem.“ Král zvedl hlavu a otočil se na mužíka. Na jeho tváři se na téměř nepostřehnutelný okamžik objevil úsměv. Červeno-oděnec úsměv postřehl. „Proč myslíš?“ začal konečně mluvit chraptivým hlasem panovník. „Proč? Proč myslíš, že vyhrajem? Jen se podívej na ty idioty u stolu. Hádají se tak dlouho o dalším kroku, dokud se situace nezmění a není třeba projednávat něco nového.“
„Ale pane.“
„Copak je příteli. Copak je ty moudrý příteli, jenž mě dokázal pokaždé rozveselit? Vždy jsi mi dokázal poradit. Co mám udělat teď?“
„Ty jsi král, můj pane. V hloubi máš odpověď na tuto otázku. Jen potřebuješ, aby ti někdo pomohl ji najít.“
„Tak mi pomoz, šašku. Pomohl jsi vždycky. Pomoz i v této přetěžké chvíli.“
„Pamatuješ si, můj pane, na ty časy, kdy jsi také nosil u pasu meč? Kdy jsi chodil vzpřímeně? Pamatuješ, když jsi stával u támhletoho stolu s těmi, kdo vymýšleli další kroky?“
„Ano. Vzpomínám šašku, ale již jsem starý. Nechodím vzpřímeně ani nenosím meč u pasu. Jsem příliš starý.“
„Nejsi můj pane. Přestaň si lhát. Tělo je slabé, ale mysl je silnější než kdy dříve. Obtěžkej znovu svůj pas mečem a vykroč hrdě k mapám. Řekni jim, jací jsou hlupáci a ukaž, jak se vede válka.“
„Nevím, kde je můj meč, šašku. Netuším ani, kde hledat opasek a pochvu, které k němu patří.“
Klaun zašmátral pod velkou látkou, na níž seděl a vytáhl meč v pochvě, připevněné k opasku.
„Můj meč,“ usmál se král. Postavil se z trůnu a nechal šaška, aby mu jej připevnil k pasu.
„Pánové.“ Jeho hlas byl nyní hluboký a sebevědomý. Zahřměl v místnosti jako hrom. Muži, taktizující u stolu na něj s údivem pohlédli a čelisti jim spadly jako při pohledu na nahou bohyni krásy a lásky. „Už bylo dost vašeho věčného žvanění. Bojujeme v bitvě. Je čas ji vyhrát.“
„Ano pane,“ vykoktal ze sebe ten nejmladší, chlubící se hustými hnědými kadeřemi. Král rázně vykročil ke stolu. Chvíli se díval do map a pak do nich udeřil pěstmi. „Co navrhuješ můj pane?“ otázal se mladík. „Vžeňte do pole veškerou jízdu a kopiníky. Kopiníci ať jdou první a nabodají nepřátele jako selata a pak ať vyrazí jízda. Ať jedou jak jen rychle dovedou, jako kdyby je sám král kopal do zadků.“ Všichni mlčky hleděli. „Ale pane, ti vojáci jsou tady na vaši ochranu.“
„Ti vojáci jsou potřeba v poli. Tak nestůjte a běžte předat rozkazy. Není čas.“ Generálové se mlčky uklonili a rozběhli se k velkým, těžkým dveřím. Král zvedl hlavu, vrazil pěsti do boků a zakřičel: „A všichni lučištníci ať zaútočí na křídlech.“ Za panovníkovými zády se ozval potlesk. Klaun se šťastným výrazem ve tváři stál vedle trůnu a tleskal, co mu ruce stačily. „Jsem opět králem šašku, díky tobě.“
„Ano pane, jsi králem, ale ne díky mě. Já tě jenom naved, cestu jsi našel sám. A nyní je čas podpořit z hradeb své vojáky. Pojď, všichni již čekají.“
Zem byla pokrytá bahnem, krví a vnitřnostmi vojáků. A uprostřed tohoto smrdutého moře se krčila bělostná kopretina zkropená několika krůpějemi krve. „Matko,“ zvolala „matičko. Mám strach. Všichni mí přátelé jsou již zašlapáni v zemi. Pomoz. Pomoz, prosím.“
„Neboj se dreruško, neboj se. Nikdy nezemřeš. Jsi věčná. Staneš se mou součástí a poté se opět zrodíš ještě krásnější, než jsi kdy byla.“
„Proč jsou lidé tak hloupí? Proč nežijí jako my a netěší se ze slunce, z měsíce, ze vzduchu. Proč se netěší ze života?“
„Oni se z něj těší, jen jinak než my. Jim nestačí ten kousek světa, který stačí tobě, oni touží mít více a více. Chtějí mít moc. Chtějí celý svět jen pro sebe.“
„Ale proč nás při tom musí zabíjet? Copak nepotřebujeme vzduch, vodu a jídlo, stejně jako oni? Copak jsme tak jiní?“
„Lidé Vás takhle nevidí, má dítka. Oni si myslí, že jsou ti nejmoudřejší, protože dokáží vymyslet stovky způsobů, jak se zabíjet. Myslí si, že tomuto světu vládnou.“
„A vládnou matko? Vládnou?“
„Ne. To my mu vládneme dcerunko. Já a vy, mé děti. Zvířata, rostliny, vítr, voda, půda a další z mých dětí. To my vládneme jim, jenže oni to netuší.“
„Tak proč jim nezabráníme v tom, co dělají?“
„Nemůžeme dítě. Musíme je nechat, ať na to přijdou sami. Ať sami zjistí, že mají hranice.“
„Ale co až pokácí všechny stromy? Co až zabijí všechna zvířata? Co pak?“
„Pak zemřou. Oni bez nás nedokáží žít?“
„Skutečně?“
„Ano, protože my jim dáváme vše co potřebují k životu i to, co k němu nepotřebují. Dáváme jim i radost. Kam jdou milenci toužící po klidu? Kam básník? Kým se obdarovávají?“
„Máš pravdu matinko.“
„Ano, vždy ji mám.“
„Skutečně?“
„Ano, skutečně.“
„Tak mi řekni matinko, zemřu dnes?“
„Ano dcerunko, již brzy, ale neměj strach.“ Kytka se vzpřímila a její květ se otočil přímo ke slunci, skrytém za oponou mraků. „Ach matinko. Lidé jsou tak hloupí.“
„Jsou mladí dcerunko. Jsou to děti a ještě velmi dlouho budou.“ Těžkooděnec zavrávoral a padl zády na kytku. Jeho hrudí projelo kopí a zabořilo se do země.
 „Ach matinko, tohle je tedy smrt?“
„Ano dcerunko, vidíš, že ses neměla čeho bát.“
 Válka se vede stále a všude. Jen lidé přikládají těm, ve kterých umírají tak velký význam. Snad se tím snaží ospravedlnit své skutky. Snad důvody. Jenže nikdy nesmyjí krev ze svých rukou a myslí. Na to žádné důvody nestačí.
 Černé perutě pohladil vítr. Peří se zavlnilo jako temné moře. Černé oko mrklo. Havran si užíval slastný pocit letu. Natočil se a zamířil prudce dolů, k změti mordujících se lidí. Vzduchem se ozvalo hlasité zakrákání. Sklouzl se na proudu vzduchu a zamířil vzhůru, zpět ke svému hejnu. Bylo jich snad padesát, snad sto, snad i více. „Havrani se objevují v zimě, co zde dělají teď? Zmizte, parchanti! Zmizte!“ křičel někdo zespod. „Copak, snad se nás nebojíte, hlupáci. Máme jen hlad. Živé nemordujem, jen na mrtvých si smlsnem,“ jako by znělo v mnohohlasém krákání. Havrani se formovali do různých tvarů a temně se leskli v matném světle skrytého slunce. Na co asi tak mohli myslet? Co se jim honilo hlavou? Přemýšleli o lidské hlouposti tak, jako kytka nebo si snad vybírali nejchutnější sousta? Nebo uvažovali nad důvodem, proč je lidé nenávidí? To se žádný člověk nedozví. Žádný, protože šamany již povraždili a spálili na hranicích. Černý pták je zlý, vlk je zlý, medvěd je zlý a co není zlé, to sníme. Párek havranů se oddělil od hejna a s chvatným máváním křídel letěl ke hradu. Tam opsal kruh a snesl se na hradby. Seděl a díval se na hejno svých přátel. Občas zakrákali v rozhovoru, občas se šťouchli zobáky. Jak dlouho vydrží jejich přátelství? Déle než to lidské? Snad ano.
 Čepele utichly. Ti, jejichž srdce ještě tloukla melodie osudu padali vyčerpáni na kolena. Mrtví, přesněji jejich duše stáli opodál. Přízračný průvod hleděl na pole, v němž se ještě před chvílí snažil ubránit svůj život. Možná je dobře, že se jim to nepovedlo. Muž vysoký jako staletý dub, oděný v dlouhém, ve větru vlajícím hábitu s kapucí se díval se založenýma rukama stejným směrem. „Ještě jeden,“ řekl hlasem, který jakoby patřil větru.
 Muž klečící na jednom koleni, opírajíc se o svou sekyru shodil rychlým pohybem z hlavy helmu a dlouhé, černé vlasy mu objaly obličej. Zakašlal a vyplivl krev. Zvedl hlavu a nastavil svůj obličej kapkám deště, které právě začaly klepat na jeho zbroji. Železo zařinčelo a on se s otevřenýma očima sesunul k zemi.
 Do mlžného, přízračného průvodu se připojil poslední stín. „Pojďte přátelé, cesta je dlouhá, ale cíl je nádherný.“
 „Kdo vlastně vyhrál?“ zeptal mladý sup svého staršího přítele a vytrhl kus masa z bezhlavého těla. „Není to jedno? Nikdy nikdo nevyhraje. Válka trvá i po skončení bitvy. I poté, co si lidé myslí, že již skončila.“

---