Jen sen

To, co teď budeš číst jsem nenapsal Tobě, bohužel pro mě, bohudíky pro Tebe. Píšu si to občas, když jsem sám, a je to o někom druhém… Snad pochopíš nejenom ten text, ale i mě, který tohle všechno sepsal, a je už jenom na Tobě, jestli se Ti to bude líbit. Není to práce jen tak na hodinu, ale už první myšlenky jsou staré tak dva měsíce, ale pořád ve mně přetrvávají, takže na ně myslím každý den, každou minutu. Každý den si to musím číst, abych nebyl sám. A nemusíš se bát, že v těch místech, ve kterých je napsáno Ty a takový věci, že to patří Tobě. Nechci Tě otravovat, vnucovat se a takový věci, a ani nežiji v jiným světě, nebo nemám rozpolcenou osobnost. Jenom chci vyplnit aspoň několik Tvých zaneprázdněných minut tím, že si něco přečteš, něco hezkého od někoho, jako jsem právě já. Možná je takových kluků, takových „divných“ jako jsem já na světě plno, ale to musí posoudit někdo jiný. Měj se.

Proč vše zase dnes vypadá jako temná, deštivá a smutná noc? Zase tu není všechno v pořádku, zase jsem sám, proč jsem zase tak napjatý, když nalézám ve své duši tyto věty, tyto budoucí řádky, kterýma si krátím svůj špatný život a čekám na minutu, kdy zaslechnu poslední temný tlukot mého srdíčka…

Dnes jsem se zase, jako každý takovýto den probudil ze snu, přímo z klidného snění a ocitl jsem se hned zrána v chladném klidu a opovržení. Cítil jsem stres přímo pod mou kůží. Položil jsem své studené nohy na podlahu a otřel si čelo od zpocených kapek své pochybnosti. Přeji si v této chvíli jen a jen zapomenout na to, co se událo včera, a to, co jsem chtěl učinit, ale nemohl jsem to udělat. Vzpomínám si útržky, že to místo, na kterém jsem byl celý ten předešlý život, celý ten dnešní sen nebylo jen něco neskutečného. Mám mírnou chuť se tam vrátit a zkusit ještě jednou ten pocit blaha, že existuji a že mám příčinu žít dál. Mám chuť se stát svoji noční můrou a strašit se v noci, v temném světle mého života, který je na nic. Jsem těsně v patách pochybovačnosti a pokrytectví sama sebe a připadám si využitý tím světem, ve kterém Tě nemůžu najít a snem, který mi připadá tak reálný. Tebe o které jsou tyto řádky. Tvá tvář ve snu mi slibovala znění mého hlasu, a já to cítím teď, když Tě tady nemám, a ani nemůžu, protože ten sen je jen sen a skutečnost je jiná, zkurvená a osamělá. Cítím, že uvnitř mě samotného je jen prázdno, kterému se stýská po tom všem, co nemá…

Jsem teď sám, a nemám nikoho. Jenom slzy, které mi stékají po tváři, postel, ve které bych Tě chtěl mít, ve které bych si s Tebou povídal a dotýkal se Tě, a polštář, na kterém by se velebilo mé druhé já, které by jsi ztělesňovala jedině Ty a Tvá krása.

Myslím stále na Tu tvář, kterou jsem spatřil ve snu. Vidím ji, když jdu spát, když se probouzím, a která mě pokaždé sleduje, když lžu, a já to nechci, sleduje mě pokaždé, když se ocitám jinde, když přemýšlím, co dneska zase budu dělat, přemýšlím o minulosti, přemýšlím o všem a Ona je stále při mně, je jako klíště… a proto jí miluji, ale někdy bych se chtěl nejraději ponořit do vody, aby Tvá tvář nemohla skýtat mé myšlenky, které si chci nechat jen pro sebe. Ta tvář je přímo pod kůži, kterou miluji.. Pořád mi radí, když něco špatně udělám, pořád mi říká všechny moje chyby… Myslím na ní skoro pořád, i teď, když se ocitám ve Tvé společnosti, a užírám čas Toho, kdo právě čte tyto řádky, i tehdy, kdy se dívám na Měsíc, který se rozplývá na obloze, a jak v temných nocích září slunečními paprsky. Slunce Měsíci nedává paprsky, a domýšlím si, že mu za to Měsíc bude zřejmě zavázán. Je v něm tolik nevyslovených slov, které nedokážu popsat, a ani nechci, protože mi to připadá tajemné, když myslím na někoho, jako jsi Ty, a rozplývám se tou krásou, kterou vlastním, o které se mi každý den zdá… Začínám pociťovat, že se teď zhroutím tím vším, ale nemohu to popsat, to šťastné zjištění, že cítím, jak ve mně každičkou sekundu proudí krev… ve které jsou jen buňky, které se přitahují jako dva magnety opačného pohlaví. Je jen sen a já, bohužel nikdo další…

Jednou jsi mi o sobě řekla plno věcí, které mi o Tobě řekly strašně moc. Prý, že miluješ ten způsob, jak se na Tebe nevinně koukám, jak Tě sleduji, co děláš a jak jsem rád, že Tě mám jen já, u sebe. Miluješ věci, o kterých říkám jen Tobě, nikomu jinému. Miluješ způsob, kterým se znovu poraním, a Ty mě budeš litovat, utěšovat a já budu šťastný, a budu přitom ve Tvých náručích. Jen Ty a moje bolest. Ráda si myslíš, že se nikdy nezmýlíš, chceš si přitom hrát, jako bys byla „někdo víc“, chceš, aby někdo trpěl, jak trpíš Ty, a chceš se podělit o to, čím jsi musela projít, když jsem Tě nevlastnil. A přitom si bereš všechno co mám, ničíš mi každý můj sen, a já Tě přitom miluji, ale i nesnáším, protože neexistuješ… Ale nemůžu se Tě dotknout, protože nejsi skutečná… Vymyslel jsem Tě, abych už nebyl sám, jsi moje „každodenní kladná věc“, o které vím, že mi je s ní dobře, když o ní píšu, ale zatím jsem Tě nepotkal živou, možná existuješ, ale stále Tě nemůžu najít…

Jsi bohužel zatím jen sen, nikdo víc, nikdo míň… A já se kvůli Tobě pořád trápím, pořád…

Nesnáším, když říkáš, že mi nerozumíš, a přitom si myslíš, že jsem někdo jiný. Někdo úplně jiný myšlenkami a vším možným. Chci být teď na jiném místě, chci být energický, nechci být pořád Tvým úhlavním nepřítelem. Ale jediné místo pro mě je peklo, pochop to, když ty jsi v moji duši, tak je to tak nereálné a tak tajemné, že bych se s Tebou mohl snad jednou setkat a tak neuskutečněné a přitom smutné a férové, jako je tento text i Ten, kdo ho má tu čest napsat.

Co musím udělat, abych Tě mohl ignorovat? Nemůžu, protože jsi součásti mých myšlenek? Mám následovat slepě svoje instinkty? Mám skrývat svoji pýchu v tomto špatném snu? Mám se stát součástí smutných myšlenek, které jsou k tomu šílené? Mám tu sedět a snažit se to ustát? Nebo mám zkusit se toho rázně chopit? Mám snad něčemu věřit, nebo se nechat podvést falší? Nebo nevěřit nikomu a žít v samotě? Protože nemohu ustát to slabé napětí a nemůžu udělat ten správný krok kupředu, tak jsem ztracen, teď a navždy. Nasazuji si každý den tu samou masku, která mi už nesedí, a když ji mám na sobě, tak je mi na nic, protože mě v ní zná každý, i ten skutečný kamarád. Hlavou se mi honí myšlenky, které se do mě vsakují jako inkoust do papíru. Nemůžu to ustát, ten nápor, nemůžu vnímat, nic, ani tenhle pocit, proč to tady všechno píšu. Mám pořád chodit bezmyslně poslepu? Nemohu sám sebe přesvědčit… Ptám se proč, ale nemám na to odpověď a jediná možnost jsi Ty.

Vzpomínky na Tebe mě užírají, jako kdyby mé srdce bylo otevřeno všem bolestem. Ty tušíš, že moje srdíčko je zlomené, ale nechceš mi pomoct. Tušíš i to, že jsem teď ve svém pokoji, jsem v bezpečí a snažím se začít znovu. Nechci být ten, kdo chce pořád s Tebou bojovat. Ale uvnitř si uvědomuji, že jedině já jsem Ten, kdo je teď z Tebe zmatený. Nevím, co stojí za to bojovat, nebo proč musím křičet. Nevím, proč provokuji, a říkám to, co si o Tobě vůbec nemyslím. Nevím, proč existuji, ani proč jsem se rozhodl právě takto. Ale vím jediné, že musím pořádně zamknout dveře, chytnout znovu dech, ale to, že to bude bolet, to Tě nezajímá. Chci Tvé druhé já nakreslit na zeď, ale nemůžu, protože bych se hned rozbrečel z toho důvodu, že já jsem ten, kdo se mýlí. Už nikdy nechci bojovat, aspoň takhle, o Tebe. A takhle to končí, vždycky…

Jsem zase sám, a toto není jen sen. I když nejsi se mnou, tak Tě vidím, jak všechno držíš uvnitř sebe, vidím Tě dokonce, i když se snažím zavřít oči, a dostat se tak na chvilku do role jiného spasitele. Cítím, jak mě chceš uhodit, a chceš, abych uhodil já Tebe, ale pamatuj, pořád jsme ve snu, takže to bude jen jako. Spadneme na podlahu, a zbytek naší budoucnosti bude v našem objetí. A tenká linie nás dvou se spojí v jednu velkou nicotnou krásu, jen Ty a já. Ale když se věci nedaří, jako zrovna teď, a tady, tak si připadám a mé srdíčko předstírá, že je všechno jen tak napůl, a že to nechce zažít. Předstírá, že to nebyla skutečnost, a že všechno je na nic. Teď jsem uvězněn ve svých budoucích vzpomínkách, co kdybych se ocitl najednou v patách svých dveří, a Ty tam stála, oděna jen tak, jak Tě stvořil svět a nikdo jiný. I když mi připadá, že jsi tak blízko u mě, tak je mi teď na nic, jsi tak vzdálená a já Tě nemohu najít a možná jen stačí Tě dostat zpět, ale nemohu.

Bez ohledu na to, jak mi moje svědomí ničí můj sen, ve kterém se mi líbí, se nemohu dočkat až se setkám s někým, kdo bude moje dnešní a možná i doživotní „večerní-noční“ můra… Jsi to ty… a já Tě nemůžu najít a tajně doufám, že již další takovýto sen bude o Tobě. Žít bez Tebe mě už nebaví, a život s Tebou je to jediné, co mi chybí, a nemůžu ho ovlivnit, ale chtěl bych…Skutečné sny mám o Tobě pořád, ale že bych se Tě mohl skutečně dotknout, to nemůžu… osud mi Tě nenašel, a já jsem sám, je jen můj sen, mé slzy a má láska a pochopení, které bych Ti chtěl věnovat, víc Ti tak na dálku nemůžu dát, protože nevím, kdo jsi… Musím se smířit s tím, že budu muset i zítra hledat dál… Všechno to je jen neuskutečněný sen, probouzím se teď, a zase se ocitám… ty víš kde!!! Ve světě, ve kterém jsem sám, ve světě bez Tebe…Dovol mi Tě obejmout ještě dnes a zemřít klidně i hned teď, v tvé daleké nepřítomnosti… Každá vteřina s Tebou, kterou promarním je více, než mohu přijmout.