Deus ex machina

Deus ex machina

Šestinedělka sedí na zadním sedadle taxíku. Zatuchlý smrad cigaret a chlupatinové sedačky s tygřím vzorem vytváří neutěšeně známou rodinnou atmosféru. Je pozdní léto, někdy v srpnu. V náruči drží týden staré novorozeně, bezděčně snící o teplém lůně a tlumených zvucích Mozarta.

Zabalené v nejlepším oblečku jede s maminkou k paní doktorce do Dejvic, představit se, ukázat pupík, a tak..

Na křižovatce na Evropské čekají na rudou, co se jako zelená jen tváří. Taxikář neúnavně uspává již beztak vyčerpanou ženu nudnou historkou o čemsi (vlastně ho nemá sílu vnímat, jen tupě přikyvuje s přiblblým výrazem zúčastněnosti).Místo toho přemítá nad smyslem vlastního bytí. Cítí se nedůležitá, všední a komisní, a přitom toho tolik může dokázat, nebo spíš, mohla by dokázat, kdyby chtěla, vlastně by řekla, že chce, ale neví, co by měla dokazovat, a pak taky komu. A hlavně kdyby nebyla tak k smrti unavená..

Poklidnou, nicméně nepříjemnou společenskou slušnost náhle utne cvakot  zadních dveří. Opilý muž středního věku s chrupem starce a s pronikavým, nevlídným pohledem, (pohledem, jenž před pradávnem skalila voda roztátého ledovce v srdci; obsahoval však příliš mnoho usazenin, jež do něj za ta léta napadaly z duše), v zápětí prozradí i svůj ďábelský hlas: ‘naval prachy ty kundo’

‘prosím vás, neubližujte mi, mám malé děťátko’, pravila náhle energická vyděšená žena, zatímco překotně lovila peněženku v praktické kabelce plné zbytečností.

Taxikář v tu chvíli neexistoval, a jestli ano, tak o tom nevěděl.

Narušitel se spiklenecky ušklíbl a jakoby mimoděk dvěmi slovy naservíroval coup de gras ohromného obsahu. Z pohledu nezúčastněného kritika by se dalo říct, že ta střídmost projevu byla vskutku neuvěřitelná, a to i pro inteligentního učeného jedince, natož pak pro ožralce a ve třech sekundách budoucího vraha.

‘Už nemáš’, jednoduše dodal.

Pulsující trojúhelník na lebce Šárky se zalil krví a mozek stékal po rukách prvorodičky jak šťáva po stehnech nadržený holky.

Její ústa byla němá, ale děloha jí vřískala, daleko nad hlasy klaxonů netrpělivých aut.

Zčistajasna se rozestoupila nebesa a Bůh – taxikář sestoupil na zem, aby vynesl verdikt,

jehož logiku soudit nám, smrtelníkům, nepřísluší:

‘Milujme vrahy svých dětí, protože jejich láska nás navěky spasí, jakož i já miluju vás, vrahy mého syna, vašeho spasitele’.

Slízajíc sladkou hmotu z bílých, třesoucích se rukou, aby budoucího spasitele mohla obejmout, dívala se mu do očí a těšila se na něj. Viděla se jako průkopnice, (ona to věděla, že to musí přijít, a díky, Bůh ji přece vyslyšel!) šokujicí své současné okolí o nic víc než sufražetky bojující za hlasovací právo žen před sto lety. Oběti jsou nevyhnutelné, namlouvala si. Navíc, byla jen nepopsanou knihou, tělesnou schránkou, snící přitom o teple jejího lůna. A šťáva jí stékala po stehnech a děloha zaplesala.