Bezejména

Bezejména

Ležím v hotelovém pokoji

venku se již dávno nešeří

už je docela tma

Čas, kdy pouliční neony

opilci a krásné ženy ulic

berou do svých rukou zákony

a vládnou odevšad

Bdím, mé oči ještě nechcou spát

ne, ještě se mi nechce usínat

musím myslet stále na tu jednu věc

a to, kdo je ten člověk, co zanechal tu

nad hlavou mou

ten přenádherný květ?

Je ticho. Občas na dálnici projede automobil

Šššš a je zase klid

Silueta růže připevněná kolíčkem ke gárnyži

se lehounce kývá ze strany na stranu.

Houpy houp, houpy houp

Jarní vánek se dostává i ke mně pod peřinu

Brrr

Houpy houp, houpy houp

Čouhá mi jenom nos

 A ty oči stále sledují tu květinu,

jež splétá mi tu zvláštní vidinu

Byla to ona nebo on

kdo daroval či dostal tento dar?

Byla to láska? Nebo zdvořilost

co vydala tuhle růži na milost?

Co všechno v sobě tahle kytka nese?

Odloučení, pravdu, první všechno někde v lese?

Byla koupená ve stánku na ulici, trhaná na zahrádce

vlastníma rukama šlechtěna

Nebo na poslední chvíli

pro svou milou či milého kradena?

Ta krása nemá ústa a přesto mluví

je v ní toliko tajemna

Kdo ji opustil?

Ve spěchu, záměrně…

Kdo ví proč tu vlastně je?

Pro radost návštěvníka pokoje

Patří tu a já k ní

vím

já ji taky jedohodne opustím.

Bude tady viset ještě spousty dní

A snad jednou

možná zítra

zase ke mně promluví.