Noční setkání

Noční setkání

  Poprvé jsem ji uviděl za barem v jedné menší vinárně. Normálně si barmanek nevšímám, ale ta drobná a usměvavá dívka mne něčím zaujala. Její dlouhé kudrnaté vlasy barvy ohně, výrazná plná ústa a jemně tvarované lícní kosti ve mně spustily myšlenkový alarm protkaný zvláštním rozechvěním. Je to přesně ten pocit, jako když jste před něčím neznámým a přitom se vám zdá jako by jste to už někde zažili. Její oslnivý úsměv a s lehkostí pronesená slova: „Co Vám mohu nabídnout?“, mě přinutili k hlubšímu pohledu do její zvláštní tváře. Nebyl to ten úplně nejhezčí obrázek ženy, jaký jsem kdy měl možnost spatřit, potkal jsem takových už mnoho, ale při pohledu do jejích očí jsem se ocitnul v jiném světě. Ve světě, kde nejsou hranice, kde se nemusím denně potýkat s malichernostmi lidského bytí a překonávat nekonečnou lidskou nízkost a nesmrtelnou hloupost a domýšlivost stvoření jménem člověk, pána všeho tvorstva. Je to přesně ten pocit, jako když Pýthie ve své věštírně procitne ze svého rozjímání navozeného žvýkáním listů koky a nyní má sdělit smrtelníkům jejich budoucnost. Ta v sobě skrývá zářivě jasné a úspěšné dny, kdy člověka ovládnou pocity štěstí a opojení svou vlastní nepřemožitelností. Obsahují ale zároveň i zárodky sebedestrukce, které jen čekají, až je vlastní mysl použije ve svůj neprospěch.

  „Vezmu si to, co nabízíte hledačům lidského štěstí a smyslu života“, odpověděl jsem na její otázku, sledujíce její překvapený výraz.

  „Něco takového Vám ale nemohu z nabídky naší vinárny poskytnout“, dostalo se mi odpovědi, která mne vrátila do reality. „Mohu Vám ale nabídnout kvalitní víno z naší vinotéky.“ Ano, víno, ten božský nápoj ve kterém každý znalec i piják amatér hledá tu svou pravdu. Nápoj lásky, ale i utrpení a smrti, vznešený svojí chutí, ale nebezpečný svými účinky. Nabídněte mi všechno víno světa a stejně si vyberu nejhorší odrůdu a k tomu ještě špatný ročník. Ale napiji se s pocitem uspokojení nad sebou samým, nad tím, jak jsem dokázal projevit svoji vůli v tomto nihilistickém světě. Dal jsem si modrého portugala, červené víno probouzí více fantazie a já měl chuť žít jen pro ten okamžik, kdy jsem ji spatřil. Člověk se bojí mnoha věcí, ale největší zábrany má sám v sobě. Jak jinak si vysvětlím, že jsem Jitku, tak se jmenovala, znovu oslovil až po třetí skleničce, které jsem se podíval na dno? Brání snad krása a nepokrytecký obdiv k ženám navazování vztahů? Asi ano, i když mám chvilky, kdy bych miloval a vraždil bez jakýchkoli zábran. „Máte nádherné oči, slečno“, zkusil jsem přímější formu konverzace. Smutně se zasmála a neodpověděla. Nebo bylo její odpovědí mírné pokrčení rameny? Ženy používají řeč těla mnohem častěji a rafinovaněji než muži. Některá gesta, posunky a náznaky se ale opakují u všech žen jako se opakují roční období. Nikdy nejsou úplně stejná, ale podstata zůstává.

  Myslel jsem v tu chvíli na včerejší noc strávenou s holkou, kterou jsem viděl poprvé v životě. A naposledy. Měla upřímný úsměv, slušné vystupování, pěknou postavu. Noc s ní byla plná vášní, ale když jsem se na ní ráno podíval, uviděl jsem hledače jako jsem já. Stejně jako je den rozdělen na tmu a denní světlo, tak i lidská duše má své stíny a světla. Měl jsem chuť ji uškrtit, ne za to, co dělá, ale čím je. A nebo bych měl uškrtit spíše sebe? Proč hledáme něco, co se nedá najít? A kdybychom to náhodou našli, co bude potom?

  Celý večer jsem už z Jitky nespustil oči, stala se mojí můzou alkoholem a rozpolcenou myslí naplněného večera. Před zavíračkou mě požádala o zaplacení. Peníze snižují lidský kontakt na pouhou výměnu cifer bez jakýchkoli emocí, prožívání pocitů radosti z konfrontace s jinými. Neměl jsem drobné, ale neodvážil jsem se Jitce dát vyšší spropitné než je obvyklé. Měl jsem strach, že mi plivne do obličeje a vyčte mi, že není žádný ztroskotanec čekající na pitomou almužnu od nějakého pochybného obdivovatele. Chtěl jsem jí to všechno vysvětlit, říci jí, že to, co si myslí není pravda. Ale mlčel jsem, neexistuje univerzální pravda, každý si sleduje tu svoji a honí a pachtí se, aby si dokázal, že on jediný má pravdu.

  Když jsme vyšli na ulici a ona zamkla dvojité dveře, zeptal jsem se, zda ji mohu doprovodit. Odpovědí mi byl opět jen ten neobyčejný nadčasový úsměv a neopakovatelný pohled oříškových očí.

  Procházka potemnělými syrově studenými ulicemi se změnila v balancování na hraně myšlenkové propasti. Na jedné straně jsem cítil to úžasné teplo vycházející z Jitčiny osobnosti, z její přítomnosti, na druhé straně ale vše okolo svíral chladný opar bodavého podzimního vzduchu. Život stejně jako mince má dvě strany, vnímáte ten pocit také někdy intenzivněji než jindy?

  Vystoupali jsme po schodech do jejího malého bytu, byl takovým malým královstvím ztracené královny. Odložil jsem si většinu svršků a položil se na její postel, zatímco Jitka byla v koupelně. Připadal jsem si jako trosečník mající na dosah ruky životodárnou kapku dešťové vody, která mu může zachránit život, ale on ji odmítá, protože nechce žít věčně. Chce jen prožít okamžik svého vlastního uvědomění se, i kdyby to měl být jeho poslední na tomto světě. Přišla oděná jen svojí nahotou a lehla si vedle mě. Jen jsem ji pozoroval a ona pozorovala mě. Vzbouzela ve mně mnohé touhy, ale nehnul jsem se a jen Jitku tiše pozoroval.

Sympatie, přitažlivost, sex- appeal, to jsou opojné články tvořící jeden ze středobodů lidského bytí – vášně. Vášeň má mnoho podob, ale jen některé jsou opravdu vzácné a člověk je prožije intenzivněji než ostatní. Přiblížili jsme se natolik, že se naše ústa téměř dotýkala a z jejích rtů vyklouzlo: „Jsem HIV pozitivní.“ A já pokračoval..

Richard S.