Tak starý...

Tak starý…

  Vyčerpaně zabodl rýč do hlíny, ztěžka si sedl na zem a otřel si pot z čela.. Je na tuhle práci už starý, zatraceně starý. Prohlížel si svoje dílo, v zemi před ním zela velká díra obdélníkového tvaru asi dva metry hluboká. Odplivl si a rozhlížel se po hřbitově. Takřka všechny hroby kopal on, bude to už čtyřicet let, co zde vykopal první.

  Blíží se večer, zkušeným okem pohlédne na nebe. Od západu se kupí velké černé mraky. Namáhavě vstane, popadne rýč a vydá se k domku, který má hned vedle hřbitova.

  Sotva za sebou zavře dveře, už dopadají první kapky. Uklidí rýč a jde si sednout do křesla. Pustí si televizi, touhle dobou by tam měly být zprávy, ale ještě je reklama. Odejde tedy do kuchyně, otevřít si pivo. Podívá se oknem ven, tam se zatím rozpoutalo hotové peklo. Když už se chce vrátit do křesla, k právě začínajícím zprávám, rozhostí se najednou všude tma. „Do prdele!“ Uleví si. „Vypli proud.“ Po tmě dojde k oknu a zvažuje nápad, který dostal. Nakonec přes sebe přehodí pršiplášť, vezme peněženku a vydá se do bouřky, přes louku, do blízké hospody.

  Asi za čtvrt hodiny vejde do dveří, dojde k pultu a pozdraví se z hostinským: „Nazdar Jožko, dej my jako obvykle.“ „Ahoj Lubore, reaguje hostinský, už jsi tady dlouho nebyl.“ „To víš, vzdychne si Lubor, mrtví nepočkaj.“ „Jo, to máš pravdu, usměje se hostinský, tak tady to máš.“ Podá Luborovi pivo. Lubor vděčně přijme korbel a rozhlíží se po hospodě, je zde poměrně narváno. Dopije a řekne si o další…

  Když se asi za tři hodiny vypotácí z hospody, nejistým krokem zamíří domů. Země se mu pod nohama točí a stromy se nahýbají. Několikrát neudržel rovnováhu a skácel se k zemi.

  Když se konečně dopotácel ke dveřím svého domu, musel vynaložit obrovské úsilí, aby se trefil klíčem do zámku. Skoro se mu to podařilo, když to za sebou uslyšel. NĚKDE za nim NĚKDO NĚCO řekl. Otočil se a mžoural do tmy. Pořád hustě pršelo a nebylo téměř nic vidět. Když už si myslel že se mu to zdálo, uslyšel to znovu, tentokrát zřetelně: „Pojď k nám, čekáme na tebe, Chceme tě!! ááááááÁÁÁÁÁCH!!“ Leknutím mu spadly klíče. Když se ovládl, sebral odvahu a řekl: „Kdo je tady? Ukažte se my, nebo si vás najdu!“ Ticho všude kolem ho donutí jít blíž k hrobům. Pak to uslyší znovu: „Tak dlouho jsme čekali…, pojď blíž, přidej se k nám, nenech nás samotné…, my tě chceme! ááááááÁÁÁÁÁCH“  Lubor znejistí: „ K..k…kdo je t..tam?“ Najednou se všude kolem něj začnou rojit bílé a poloprůhledné postavy. Vylézají z hrobů a vznášejíc se nad zemí krouží kolem Lubora. Přitom neustále šeptají: „Pojď k nám, přidej se, čekání, samé čekání, patříš mezi nás, pojď, POJĎ!  ááááááÁÁÁÁÁCH!“ Lubor se rozbrečí, padne na kolena a strachy šílený se rozhlíží kolem. Jsou jich desítky a neustále opakují to samé: „Pojď mezi nás, už to přišlo, poddej se tomu, pojď, POJĎ!! ááááááÁÁÁÁÁCH!“ I skrz slzy je začíná poznávat, tamhle jsou manželé Andrejovi, támhle manželé Krátcí, kteří se zabily při autonehodě. Kdysi tak veselí lidé, teď jen mrtvolně hledí a opakují svou pozvánku… Támhle je jeho přítel Matouš a támhle… jsou..pro boha! Luborovi rodiče. „NÉÉÉÉÉ!!!!“ Zaječí Lubor. Vstane a ze všech sil se rozběhne domů. Postavy vyrazí za ním. Cítí je, jak se ho ledově dotýkají, všude kolem něj je hrozná zima. Zakopl a pádem si o hranu kříže roztrhl tvář. S tryskající krví s pusy vstal a z posledních sil se rozběhl domů. Zrak se mu téměř ztrácel, skoro nic neviděl. Najednou mu ujela noha a cítí jak padá…. Drtící rána do hlavy mu zastře vědomí. Než jej však ztratí úplně, uslyší ještě úlevné: „ááááááÁÁÁÁÁCH!“…

  „Myslíte že ho tam někdo strčil?“ Zeptal se seržant Igor kapitána Gustava. „Ne, myslím že to byla nešťastná náhoda. Byla tma, bouřka a dvě promile v krvi udělají své…“ Řekl Gustav. „Vidíte ty klíče? Zeptal se Gustav, tak ty mu vypadly. když se je snažil najít uhodil se o hranu kříže. V nastalém zmatku neudržel rovnováhu a spadl do hrobu, který zde podle všeho, včera sám vykopal… Při pádu si o hranu hrobu zlomil vaz… Budeme muset prohledat místo činu a tak, však to znáte.“ Řekl kapitán Gustav.