Pomsta

Tak už mi zbývá jen jeden. Odstranění Mika bylo lehčí než jsem čekal. Nebyl na mě vůbec připravený. Myslel si, že je to jen fáma, ale já se vážně vrátil a přišel jsem splatit staré dluhy. Jen v klidu zavřel oči, řekl promiň a ani nevěděl jak rychle umřel. Kulka mu rozdrtila lebku a roztrhla mozek, který teď, když o tom všem přemýšlím, umývám z rukou. Odstranit krev z oblečení jsem se ani nepokoušel. Nemělo by to smysl, bylo jí tolik, že jsem všechno po cestě spálil a převlékl se.  

 

Mike nebyl špatný člověk, svého času jsem ho měl i docela rád, ale neměl se přiklonit na špatnou stranu. Neměl mě v tom lese nechávat, to mě vážně rozlobilo, ale přiznávám, že už necítím ten pocit uspokojení, jako když jsem se zbavil Johna, Tea a Lucy. Každopádně můžu škrtnou předposlední čárku a připravit se na zakončení, no klidně to nazývejte mstou, ale já tomu říkám urovnání minulosti.

 

Asi by vás teď zajímalo, proč to všechno vlastně dělám. Proč na to prostě nezapomenu a nežiju dál.

Zkoušel jsem to, snažil jsem se na to nemyslet. Prostě se vzbudit do nového dne, a začít od znovu, od nuly. Vážně jsem chtěl, ale ať jdete kam chcete, vaše minulost je tam s vámi. Obklopuje vás, straší vás, nedá vám spát. Proto nemůžu nikdy zapomenout na to, že mě všech pět členů mé skupiny zradilo. Nechali mě chcípat v lese, dívali se na mě a nikdo neměl sílu mě zabít. Jediný Peter už mi přiložil ke spánku pistoli, natáhl. Zavřel jsem oči a čekal, ale ani on neměl sílu to skončit.

 

Teď toho bude litovat…

 

O tom všem jsem přemýšlel, když jsem si sbalil všechny své věci a odcházel z dalšího špinavého motelu. Přemýšlel jsem, co se změní, až to všechno skončí. Nenalhával jsem si, že to bude lepší, že se tím minulost vyřeší, ale věděl jsem, že to musím ukončit.

 

Jediné, co mě drželo při životě, když jsem se zlomenými nohami plazil a z posledních sil se snažil překonat další metr byl obraz těch pěti. Viděl jsem je jako by stály přede mnou. Všech pět obličejů. Pět mých kamarádů, kteří se nechali uplatit Peterem. Pět lidí, kteří neměli sílu mě zabít. Čtyři z nich už nemají možnost toho litovat. Viděl jsem je stále ostřeji když jsem překonával další metry, abych se dostal na vrchol toho zkurvenýho kopce. Asi to měl být znak dobrodinnosti, nebo se snažili uklidnit své svědomí, tím že mi dali šanci, i když věděli, že vlastně žádnou šanci nemám.

 

Nasedl jsem do auta a jel do Brigtonu, Peterova města. Věděl jsem, že o mě ví a že se nebude jen tak procházet večer po ulici, jako Tea. Tei mi líto nebylo. Nikdy jsem ji nevěřil. Věděl jsem, že by mě klidně zradila i pro míň, ale prostě jsem ji potřeboval. Nikdo jiný není na šifry tak dobrý jako ona.

 

Ani přiliš netrpěla. Přišel jsem za ni až domů. Otevřela dveře a zůstala stát. Nevěřila tomu co vidí. Než se vzpamatovala, měla v břiše dvě kulky a pomalu krvácela na koberec. Byla ale hrdá. Neprosila, nežebrala, prostě jen tiše umírala. Věděla, že by to nemělo smysl. Chvíli jsem ji pozoroval. Asi jsem doufal, že budu mít lepší pocit. Že pocítím úlevu. Nic z toho ale nepřišlo. Naklonil jsem se k ní, naposledy ji políbil na tvář a prostřelil jsem jí krk. Byla hned mrtvá.

 

Zahnal jsem myšlenky na ni a už jsem zase jasně přemýšlel o Peterovi. Viděl jsem jeho úzkou tvář a světlé vlasy. Jeho křivý úsměv ale I strach.

 

Když mě nechal ležet v lese naposledy se nade mne nahnul. Viděl jsem v jeho očích strach. Strach nechat mě žít. Strach z toho, že bych se mohl vrátit. Největší strach měl, ale z toho mě zabít. Já už byl se smrtí smířený. Najednou jsem měl všechno jasné. Věděl jsem, že z toho nemusím mít strach. Strach, tato emoce ze mě vyprchala už dávno. Míval jsem strach o svou ženu Luisu a našeho syna. Teď jsem ale věděl, že jsou mrtví. Mrtví kvůli mým přátelům, i když oni tu spoušť nezmáčkli.

 

Oslnilo mě protijedoucí auto. Minulost mě ještě pořád pohlcovala. Nedokázal jsem ji dostat z hlavy. Proto musí Peter zemřít.

Dělal teď pro dona Sinadara nějaké drobné akcičky. Trošku drog a menší obchody se zbraněmi. Dařilo se mu docela dobře, dokud se nedozvěděl, že jsem se vrátil. Nebyl tak lehkomyslný jako Mike, aby to bral na lehkou váhu. Věděl co ve mně je. Věděl, že si musí dát pozor na každý krok, každou minutu svého života. Dokud jeden z nás nezemře.

Měl jsem plán. Každý pátek chodil Peter hrát karty do jednoh striptýzového baru ve staré, zaplivané části Brightonu. Tam se cítil bezpečný. Byl tam mezi svými lidmi, které nazýval přáteli. Za dveřmi byl chráněný, před nimi už ne. Věděl jsem, že tam nemůžu jen tak napochodovat a vystřelit mu mozek z hlavy. Na to jsem příliš respektoval teritorium dona Sinadara. Věděl jsem, že následky by byly strašlivé. Ale přede dveřmi bylo území nikoho. Přede dveřmi jsem teď seděl a čekal na Petera ve svém autě. Pomalu se blížila hodina jeho odchodu. Pocítil jsem lehkou nervozitu. Dnes to všechno skončí. Dnes udělám poslední čárku. Vypudil jsem ty myšlenky z hlavy a dál upřeně pozoroval dveře, když se najednou otevřeli. Viděl jsem ho teď celého ve světle pouliční lampy. Stál a rozhlížel se po ulici. Hledal jakoukoliv známku něčeho neobvyklého. Byl opatrný. Proto jsem zaparkoval auto pod rozbitou lampou a nehýbal se.

Ještě chvíli se rozhlížel a pak se uklidněný vydal ulicí. Vysedl jsem a pomalu se vydal za ním. Vypadalo to, že si mě nevšiml. Věděl jsem, že musím být ostražitý. Připomínala mi to ostrá bolest v levé noze. Tam, kde mě Lucy bodla nožem. Lucy, která taky vypadala, že je to den jako každý jiný když jsem ji sledoval. Lucy, člověk kterého jsem myslel, že znám jako sebe. Lucy, která se mi jediná bránila, poranila mě, ale mé zuřivosti neunikla. Lucy, kterou jsem probodl trubkou, která se mi dostala do ruky, když jsem s ni zápasil. Vypadala až komicky, přimáčklá ke zdi a z trubky kapala krev jako z kohoutku. Lucy, čtvrtá a zatím poslední škrtnutá čárka.

 

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTE….:-)

---