Motýl a sen

Zdál se mi sen.

   V tom snu jsem spatřila krásného motýla, jehož křídla se při dotyku podzimních slunečních paprsků zlatavě třpytila a celému světu tak sdělovala, že i babí léto má mnohá kouzla. Motýl jen tak poletoval v zahradě jednoho domu, když tu spatřil otevřené okno a zamířil k němu. To okno patřilo Jemu. Motýl se přiblížil a zlehka dosedl na okenní parapet. On seděl u stolu a četl si. Něco Ho však přinutilo zvednout hlavu. Spatřil motýla a vztáhl k němu ruku.

Motýl byl však rychlejší a napoprvé Mu uletěl. Napoprvé, ale také naposledy.

Znovu sklonil hlavu ke knize, pokradmu však motýla stále pozoroval. Ten to dobře věděl, stejně mu ale něco nedalo a přilétl blíž a blíž a ještě blíž...Náhle seděl na okraji Jeho knihy. Stejným směrem, jako motýl se v tu chvíli vydaly i sluneční paprsky a motýl tak byl ještě mnohem krásnější. On to postřehl, jemně chytil motýla do dlaně a bříškem ukazováčku ho zlehka hladil po křídlech.

   Už tě nikdy neopustím, můj krásný, malý motýlku, začal k němu promlouvat. Už navždycky zůstaneš se mnou, protože tě mám moc rád.

V tu chvíli jsem se probudila, ale hřejivý pocit z Jeho slov mě neopustil. Něco mi totiž říkalo, že tím motýlem jsem byla já.