Zamilovaná

Bylo kdysi jedno velmi krátké vzplanutí. Nezbylo z něj nic. Jen báseň. Je to proud. Začal prostě... Začal v A a za několik málo minut skončil v Zet. Prostě... Je to zkrátka prostá báseň:)

Tak, a mám hlavu v loji.

Cit a rozum v krvelačném boji.

V rozkvetlém a sladkém máji,

žiji příběh v nečitelné báji

 

Něco se děje, kladiva buší.

Duše se směje. Tak moc jí to sluší.

Je oblečena v hedvábný šat.

Ach bože, ten pocit mám tak rád

 

Je to láska snad

či jen temný hrad?

Čeká mě ráj kdesi v dáli

či jen zmatek chce mi říkat králi?

 

Zkouším vidět jasně.

Sním, přitom píši básně.

Ta dívka snad jen zdá se mi.

Ty rty se všemi svými krásami !

 

Jak uvidím ji zas,

do náruče mi padne,

a pak rozzářím se v jas,

či jen nadšení mé zvadne.

 

Zkouším vidět jasně.

Nejde to, je mi příliš krásně

 

Kam skáču to jen bez rozmyslu?

Jdu slepě, bez hledání smyslu.

Asi prasknu, cítím to v sobě.

Tak přeci jen světlo v téhle temné době

 

Světlo slunce či jen záblesk letmý?

Tak se koukej, viď, dřív než se zase setmí!

Srdce stůj! Toť omšelá je fráze.

Bych však nenapsal ji, utonul bych v mraze

 

V mraze všední reality,

kde kvantita ční nad kvality,

kde skutečnost jest pouhým zdáním,

kde dobrota je vzteklým sáním.

 

Teď trošku vzduchu dejte mi,

neb zhynu lásky mdlobami,

a neuzří už tenhle svět

polibky dvou, kde rty jsou jeden ret

 

Co děje se to se mnou včil,

že podléhám kráse těchto chvil?

Snad zkouším přetít okovy

či jen „oři“ říkat oslovi?

 

Tak tohle teprv chaos jest,

hned květy voní, hned padne pěst.

Bodnut byl jsem divným hmyzem,

co nezná jed, nepáchne slizem

 

Jak světluška by dotkla se mě.

Dar světla v nitro pronik jemně.

Teď září tam a nechce ven,

z každé touhy stvoří sen

 

Tak mlhavý a přeci s tvarem,

jak svět se zrodil božím darem.

Trpím, ale nejspíš miluji.

Tu zprávu ven všem zvěstuji

 

Že zrodil se muž v chlapci malém,

co dětským však se zmítá žalem.

Dítě, toť impuls, krása, lesk.

Já v duši s láskou cítím stesk.

---