Poslední rosa

Ležela v trávě obalené ranní rosou a naposledy pozorovala nebe. Tak jako si na něm vítr pohrával s mlžnou vatou, tak se jí v hlavě míchaly poslední myšlenky. Cítila však, že i ty v ní pomalu umírají. Mizí v propadlině času a jejího vlastního utrpení. Nedokonala svou úlohu na tomto světě. Zklamala sebe i všechny ostatní. A proto věděla, že teď a tady za to musí zaplatit. Zákon přirody je krutý. Ti slabší uvolňují místa silnějším.

Zhluboka nasála okolní vzduch a v hlavě měla prázdno. Pocítila uspokojení. Čeká ji nesmrtelnost. Jen opustí své dosavadní poslání, které jí nevyhovovalo. Je to jako u knih, pomyslela si. Vezmete jednu, ale ta se vám nelíbí pro svou drastičnost. Tak sáhnete po druhé, třeba to bude poezie...

Černá kabela ležela mokrá vedle ní jako jakási přezvěst. Pomalu po ní vztáhla ruku a věděla, že celý život prožívala jen zbytečný zmatek. Světem projel ostrý záblesk ocele, v němž se mísilo utrpení a spása zároveň.

Nač vlastně žít, pomyslela si. Vždyť přehršle vlastních myšlenek a pocitů pouze matou přirozenost duše. Cítila, že pokud tomu co nejrychleji neuleví, vše exploduje a rozprskne se v nicotě. Dobrovolně přijala svou smrt a konečně pocítila rozdíl mezi bytím a přežíváním...