Relaxace

Seděl jsem na prahu vnímání a pohrával si s myšlenky jako s balónky z poutě. Krev v žilách proudila obvyklým tepem, žaludek nejevil žádné známky nevolnosti. Vše bylo v pořádku, jen mysl bloudila v prostoru. Veškeré dění šlo mimo mě. Nohama jsem houpal nad propastí třinácti pater. V hubě blikalo červené světélko, znamení slasti. Opojný kouř prořezával mozek a vůně thajského listí opanovala prostory střechy.

„Celkem slušnej záhul na člověka se závratí.“ Ironicky jsem se ušklíbl a plivl do hlubiny. Kdesi v dálce se ozval smích.

„Chm ozvěna!“ následoval další úšklebek z mé strany.

Slezl jsem ze zídky a začal si vykračovat po střeše. Chvíli jsem pochodoval bez duše a myšlenek, jen jsem pohlcoval slast, která přicházela s každým potahem. Ozvalo se lehké přibouchnutí dveří a do mého zorného pole vstoupil přítel Čípa s Adamem.

„Ty vole ty zas vypadáš.“ Prohodil Adam na pozdrav.

„Odhaduju, že tě nechala baba?“ Proťal dýmem Čípa.

„Nebavme se o tom.“ Ukončil jsem diskusi.

„All right as you want.“ Prohodil Čípa a sedl si tureckýho sedu.

Sáhl do tašky a vyndal si nádobíčko. Vpálil si to krásně. Bylo to slavné setkání přátel, po dlouhé době jsme se sešli všichni. Adam přines rádio a pustil tradičně „béčka“. Seděli jsme tam, jako kdysi. Čípa se oddělal, jak zákon kázal, já měl oči jak odpadní stoku z jatek a Adam? Ten jedinej se držel zpátky, chlastal a měl tradiční náladu, typ: Fuck evrything.

Seděli jsme tam a debatovali o Tibetu, seděli jsme tam a bylo nám fajn. Každýmu bylo jedno, že Čípa jde druhej den na Floydy, já do zmrdanýho ústavu pro vzdělávání a Adam na kontrolu s astmatem. Nikoho nesralo, že mě opustila holka, nikoho nežralo, že Čípa bydlí ve stoce a Adam ztratil dva litry na pubu. Nikoho to totiž nezajímalo, jen jsme seděli, chlastali, hulili a plácali kraviny a o tom to je přátelé! – Pravá relaxace.