Jak už to u zamilovaných bývá

Růžová Lucie dnes vyšla v černém

Potkala jsem ji na schodech v metru.

Zase mi řekla „ahoj“

A začala mluvit o příšerné zimě…

O cypřiších na terase

O dešti a taky o větru

Který do cypřišů včera v noci vál.

Stejně jako vál do mých vlasů

Když jsem před půlnocí mávala ujíždějícímu vlaku

A pak vyšla po schodech

A šíleně zmokla

Šťastná i nešťastná, jak už to u zamilovaných bývá.

Dál jsem poslouchala to roztomilé ranní žvatlání

Ale skoro nevěděla, co sama říct

Obě jsme poznaly trapnost toho okamžiku a začaly se smát.

Lidé začali vytahovat své zimní kabáty

Stejně jako Lucie

Já si svůj pravidelně zapomínám v práci a odcházím jen tak

A ráno pak nadávám na tu...příšernou zimu…

Ne nahlas, jen tak v duchu

Stydím se a bojím…trochu…

Abych nepohoršovala kolemjdoucí

Stejně jako se stydím, když mi chceš dát v metru pusu.

Rozpačitá, šťastná i nešťastná, jak už to u zamilovaných bývá.

U výtahu jsem se s Lucií rozloučila

A utíkala ke svému kabátu do kanceláře.

Polovinu dne jsem prokoukala ve snech do prázdna

A odpoledne zase zapomněla kabát