Architekt obrany

Pustina, ostatním neznámá,
vědomí mého je domovem.

Pustina, pouštěmi inspirována,
je rovinou jdoucí za nosem.

Pustina, nemaje Slunce ni nebes,
zářná je sama jako v poledne den.

Pustina, prachem v jíl udusána,
je pevnosti osobnosti základem.

---

Zde stojí, uprostřed světlého bezprostorna,
uprostřed pískového bezčasí,
věž kamenná, nočně temná,
co žije a pulsuje se srdcem mým.

Okolo mého jáství
kruhové bariéry jsou
-
hleďme, vždyť jsou to hradby,
jež navždy pevně uzavřou.

Poté nepřítel do planin co vstoupil,
ke věži mé nikdy nedojde,
však křídlem je-li oděn,
překoná zdivo přehravě.

A ta pevnost stále roste,
i pod úroveň základů,
je jako strom, který žije
pro hnízdo v jeho koruně.

---

Když mysl tam jinde jihne snivá,
stavitel - pevnost sama - se rozezpívá,
neb přišel nový den v bezčasnu
a dojde ke změně věže samé - jejího svérázu.

To potom živým, jasným, bezzákonným tvorem
stává se kámen černolící
a dojde k úpravě, až bude povznesen
na úroveň novou, lepší, jinolící.

Ta věž je natolik bizarní
-
snad jen jménem podobna je jiným,
a za vrcholovým cimbuřím
postavu nitru neznámou vidím.

V ruce drží skvostnou hůl,
jíž je drahý kámen v hlavici dán,
je oděn v šat bezvětrnem tak ovíván,
aby řádně vlál,
je sám a stojí uprostřed,
uprostřed svého obranného tvora
a vládne mocím temnivším,
vycházejícím z života jeho jitra
-
on vládne jim, ale sobě ne,
vždyť vyhlíží tak významně
-
konec svůj a pád svůj hrůzně skvostný,
neb kdo oděn bývá noci měsíční mocí,
nerad když plamen života jeho plá
a vítr myšlenek jej ovívá.

Výš, stále výš tu věž hnáti,
musí jim všem dokázati
nedobytnost pevnosti své,
jež jím osobně vlastně je...