Co oko nevidělo

Bylo-nebylo, rozhodněte sami.

    Hodiny ukazují osm večer a do místnosti vniká jenom měsíční světlo. Anemarie netrpělivě mumlá, hraje si s motýlí broží u krku a opírá se o dalekohled. Na stůl se vyšplhá Kay.

    „Kayi, tys byl ve spíži, tys zase pil.“

    Kay zalže: „Nepil.“ A podává jí na usmířenou ukradenou skleněnou lilii. Anemarie vzdychne a přepočítá mince v malém pouzdru na pudřenku. „Zítra se tam vrátíš a zaplatíš.“

    Vytrhne mu tužku, o kterou se opírá. Kay ztratí rovnováhu a klopýtne, převrhne většinu věcí na stole. Když se za dveřmi ozvou kroky, Anemarie mu rychle strhne ze zad známku, která se tam přilepila při pádu. Když ten, komu patřily kroky, rozsvítí lampu, nic na stole není jako dřív. Kromě dvou zdánlivě nehybných sošek.