Čokoládový zajíček

Milí malí druidové, Azalínek vám posílá další kapitolku z kouzelné knížky GOOBERZ.. :-))

Když jsem byla ještě velmi malá Ach! hodně maličká.. někdy mezi třemi měsíci, kdy jsem ještě nevěděla, proč pláču a třemi roky, kdy už jsem to věděla - moje maminka vážně onemocněla a já jsem byla poslána do blízkého města (říkali mi, že jedu Chevroletem) abych žila s příbuznými, dokud ... dokud se zdraví mé maminky nezlepší to mi řekli až v době mnohem pozdější, a já jsem z toho byla dost popletená protože jsem se domnívala, že si vzpomínám, jak někdo říká, že jsem se narodila ve městě, kam jsem jela na návštěvu - v tom samém domě kolem toho všeho bylo něco.. jako by zpoloviny zapomenutého a zvláštního vzpomínka na nějaký refrén.. liják pohled skrz párou zamlžené okno, vlak "ach ne! to není možné" museli se splést, když mi říkali "ve vlaku jsi nikdy nejela než ti bylo šest" a přece.. si pamatuju ten vlak.. a liják děsivý kouř z lokomotivy a bolest na něčí tváři můj nový domov byl šťastným místem bydlela jsem s tetou Maud a babičkou z matčiny strany, které jsem říkala Nanou rýmovala se s bílou oblohou což byla barva jejích očí a taky barva jejího temperamentu protože byla klidná jako magnolie a taky tak chladivá - a přece hřejivá jako.. Ach! její líce hřály jako polštář z peří k políbení ano, tohle si pamatuji zřetelně, její teplé tváře.. jako polštář z peří k políbení myslím, že teta Maud a Nanou mě trošku rozmazlily měla jsem se jako v bavlnce nejjasnější vzpomínka na období, kdy jsem začala mluvit je vzpomínka, jak měli všichni strach, abych nedostala zápal plic od běhání k vlaku.. poté, co jsem se naučila chodit (předtím jsem do něho celá blažená lezla po čtyřech) pořád říkali "určitě dostaneš zápal plíček"! a mě to přišlo legrační, tak jsem se tomu smála a celá léta jsem tomu tak říkala - zápal plíček "určitě dostaneš zápal plíček!" hrozila jsem prstem svým panenkám když si pro mě konečně přišla moje maminka, aby mě vzala domů vůbec jsem ji neznala byla to pěkná paní s tmavými vlasy - sladká a krásná a štíhlá a vysoká ale zjistila jsem, že mi to nic neříká a tak jsem se schovala za dlouhou sukní a modrou zástěrou babičky Nanou splývajících až k zemi a pokukovala jsem po té cizí paní u kuchyňských dveří ale odmítla jsem k ní jít, když mě přemlouvala až do té doby, než řekla.. "pojď ke mně, jsi moje holčička podívej, co pro tebe mám.. velkého čokoládového zajíčka!" vběhla jsem přímo do její rozevřené náruče a ona mě pevně objala.. a mně se zdálo hodně směšné že se tak moc smála ve stejné chvíli, kdy měla v očích slzy vždycky mě překvapí, že si na ten den tak jasně vzpomínám a taky na slzy na maminčiných tvářích když v současné době někdy problém mám vzpomenout si na věci, které se staly před rokem.. nebo před týdnem

---