Černý panter - kapitola VII.

Záverečná část?

VII.

„A přeci vyzrál člověk nad zvířetem! Když černý panter čekal na vrcholu skalního převisu již příliš dlouho, uvědomil si, že mu muž v modré zástěře unikl. Zřejmě změnil svoji trasu a vylezl jinudy, než očekával. Černý Panter zasyčel, jak zuřivá kočka a několika dlouhými skoky se přemístil nahoru po úbočí, odkud měl lepší výhled.
Abu Nuwás mezitím kráčel dál, pravidelným krokem silného muže. Široko daleko nebylo jiného živého člověka, nežli jeho a dokonce ani v hlubokém a strmém údolí pod ním nebylo jediné stopy lidského pokolení. Vše okolo bylo v moci přírody a zejména slunce, které pomalu vysoušelo každý pramen a nemilosrdně spalovalo vše živé.
Abu Nuwás myslel na svoji rodinu, krásné mladé muže a ženy, kteří v potu tváře pracují den co den daleko na jihu a vzpomínal na chladné přítmí hliněné chatrče, do které všichni společně večer ulehnou. Byl by rád do té chatrče ulehl s nimi, ale přece nezapomínal na svůj úkol, který do hor odešel vykonat. V kožené mošničce u pasu měl několik semínek posvátného buku. Až tam nahoře rozmnoží háj svých předků, bude jeho životní pouť naplněna. Zbývala asi ještě hodina stoupání.
A pak v jednom okamžiku ucítil Abu Nuwás v zádech upřený pohled veliké kočky. Nezastavil se však, ani se neohlédl, protože věděl, že v ten moment by se mu šelma vrhla po krku. Jeho zástěra dál stříhala kamenné pole a jeho záda byla ohnutá, jakoby byl právě zabrán do těch nejniternějších myšlenek.
Ve skutečnosti však o překot přemítal, co udělá.“

A stejně jej ten pardál nakonec zakousne, řekl jsem si a vypnul počítač jediným stisknutím tlačítka „Power“ Byl jsem najednou tak rozčilen, že jsem se klepal a musel jsem vstát a dát si na balkoně cigaretu. Možná to bude znít trochu zvláště, ale byly to jen a pouze abstraktní příčiny, které mě takhle nadzdvihly. Z čista jasna, jako náklaďák do prvního baráku ve vesnici, do mě totiž narazila následující myšlenka: Je mi to jedno!
Naprosto!
Všechen relativismus, veškerá marnost, nesmyslnost, všechny ty povídačky o sebevraždě, všechny ty povídačky z Klářiných úst, všechny ty krvavý X na čelech nejrůznějších pomatenců.
Co řekl chlápek v Matrixu, když zradil partičku svejch spolubojovníků? Řekl: Chci zapomenout, že jsem kdy věděl cokoli znepokojivého. Udělám to samý.
Koneckonců na tom mít prachy, ženskou, rodinu a solidní barák není nic špatnýho. A byl to dokonce Leibnitz, kdo tvrdil, že s čím není možno pohnout, to je lepší nechat bejt. Nepohnu s marností a tak jí nechám plavat. Nepohnu s tím, že jsem v podstatě hovínko, tak jím klidně budu a vesele si tu prosmradím svejch zbejvajících šedesát, sedmdesát let. A hotovo.
Napadlo mne dokonce, že by bylo rozumný zastřelit Václava. Nebo přinejmenším se s nim přestat bavit. A zapomenout na Kláru, protože její intelektuální sadismus by mě dříve nebo později přivedl do hrobu.
Pragmatická část mého já se v těch slavných okamžicích rocitnutí chopila plně otěží a navrhla, abych ještě při zdravým rozumu spálil, nebo ještě lépe prodal všechny relativistický knížky, co doma mám.
Nebyl to špatnej nápad, kdysi jsem se takhle zbavil závislosti na počítačovejch hrách. Jednoho dne, asi v šest ráno, po noci strávený v kokpitu postrachu oblohy, americký stíhačky F-22 Lightnet, jsem několika chvatnými a přesně zvolenými tlačítkovými kombinacemi poslal všechny svý nepřátele i svoji stíhačku do softwarového nebe. A spolu s ní tam putovali i všichni skřeti a vojáčci, nemrtví a nazghulové, všichni roboti a vietcongové, všichni důstojníci americký námořní pěchoty i německej generální štáb, celá série lokomotiv od roku 1912 do roku 2050, miliony domečků, gangsteři i všechny ty ženský s hranatejma prsama… A já byl osvobozen.
Jenomže tentokrát to mělo jeden háček. Včas jsem si vzpomněl, jak moc je tohle podobný tomu Václavovu X. Knížky pěkně zůstanou na svým místě. A já je už nikdy neotevřu. Stejně tak, jako některá zákoutí své mysli. Neotevřu, nikdy!
Dal jsem si ještě jedu cigaretu.
No uznejte! Nebyl tohle všechno jen poslední záchvěv puberty? Rozhodně jo. A co byste taky čekali, flákat se měsíc po maturitě doma a nemít absolutně, ale absolutně nic na práci, to by v tom byl čert, aby se z tý nudy člověk nezvencnul. Tipuju, že pralidi neměli nikdy problém s tím, proč jsou na světě a k čemu to, u Peruna, všechno vlastně je. Měli totiž dost co dělat s tím, aby přežili zimu. A aby je v lese nezakousl medvěd, nebo vlk nebo třeba černej panter. Muselo bejt bezvadný mít jenom takovýhle starosti, protože člověk měl alespoň pocit, že to nebezpečí jde z venku. Že se mu můžou v plný síle postavit a taky že maj právo s ním bojovat. Ale když je nepřítel uvnitř… Když je nepřítel uvnitř, je lepší ho někam šoupnout a nebavit se s ním, protože porazit nejde. Ale dost už, dost!
Nebudu už nikdy přemejšlet nad těmahle ptákovinama.
Ovšem: Co budu tedy dělat?
Odpověď: Něco užitečného. Najdu si brigádu, nebo tak něco, vydělám si nějaký peníze, večer půjdu na diskotéku a sbalím tam nějakou slečínku, nebo půjdu do kina a udělám to samý. A nebo si kecnu před telku a pustim si nějakou podělanou estrádu na Nově a nebo si vyplním křížovku a nebo prostě padnu na kanape a vstanu až v říjnu, kdy mi začíná škola. A až mi začne škola, budu pilně studovat, až se ze mě stane doktor a já budu léčit lidi a oni mi budou nosit ze samý vděčnosti alkohol, bonboniéry a občas i peníze a nějaká moc prima sestřička – která mimochodem nikdy nevezme do úst slova jako začarovanej kruh, hovno, nebo vošukat – mi bude každý ráno zapínat plášť a já budu čuchat její parfém a nakonec si ji vezmu a uděláme si děti.
A mezitím se z Kláry a z Václava – pokud se nezabije – stanou feťáci a z Nezvala idiotskej sociolog a já je pak všechny tři potkám jednoho krásného dne sedět na Kampě s nepřítomným pohledem a řeknu jim: „Tak to vidíte..“ A pak je pozvu domů, dám jim najíst a napít, koupim jim nový šaty a až se mi zeptaj, co za to chci, šoupnu jim tužku a papír a nechám je tisíckrát a jednou opsat krasopisem: „Carpe diem!“
Jenže do tý doby je nechci ani vidět. Možná Kláru, i když tu spíš jenom na fotce. Na tý krásný černobílý fotce, kterou mám doma a kde vypadá jako Greta Garbo a Bridget Bardot v jedné osobě a kde má půlku tváře ve stínu, vlasy pod bradou a oči jako dva triedry plný hvězd.
Pustil jsem si Velvety..jedinou písničku s názvem Heroin.. a když dozněla vytočil jsem číslo na informační linku firmy Tesco ČR a zeptal se jestli nechtějí na léto brigádníka.
„Máme tady ještě volná místa,“ řekla tam z druhý strany nějaká slečna v dozajista moc pěkným oblečku a s vlasama v culíku.
A já řekl: „Tak to je super.“

---