vyznanie

nenávidím tě Praho
když náhodou jdu sama
nenávidím tu šed
mlhu a zimu zrána

že ty roky člověka nezmění
zcela neskrytě jsem věřila
že ty roky jinak uplynou
jako bych sebou už nebyla

u mého Jiskříku
s naivním smíchem
s rosičkou na hlavě
jeho tekoucím tichem

u košaté staré jabloně
s náručí širokou teplou
u hrobu dvou vlaštovek
pod Křížem se tmou

u ohně s laskavou
nestárnoucí tváří
se zrajícím vínem
pod měsíční září

nenávidím tě jen za to
cos tajně mi vzala
zatímco já naposled
naboso v bílé spala

vzpomínkami splétáš
ty domy, ulici za ulicí
co viděla jsem zezdola
shora je jak nad svící

jen pár srdcí za mnou
co s nimi až budou pryč
vím přesně co budu žít
cukr a sůl , cukr a bič

---