...

Buben zní zemí kde slunce jako velký červený kruh padá níž nad obzor.

Západní vítr jeho tóny žene přes kopce, hory, stráně, řeky, až sem…

Myslím, že už je drak z řeky Šueng fu poražen.

Letí s tím větrem a je jeho silou hnán pryč, daleko, tam co ztratí moc.

Konečně měsíc, ten stříbrovousý mnich, vyjde z chrámu noci a rozjasní už dlouho tmavou oblohu. Jako tisíc jisker pak zasvitnou i hvězdy.

Jakoby slunce jež spadlo na obzor roztříštilo se na miliardy kousků co rozlétli se na celé širé nebe.

Svíce v chrámu, kde linou se vůně vonných dřev, pohasnou.

Poslední z těch jejichž zpěv a modlitby dlouho se nesli krajem s vůní čajovou, usíná.

Ránem rozezní se cinkot zvonků, aby probudil kraj, co dlouho těžce usínal.

Jakoby tajný svitek otvíral, když se budí básník Lipo co tak dlouho spal.

Kousek hedvábné látky z truhly vyndal a rozvinul na stolek s konvičkou a nalitým čajem.

Do místnosti vlétl ranní vánek aby dal všem nadechnout té vůně čerstva.

Štětcem pak básník jakoby čaj na plátno vysypal, nezastavil se a nezaváhal než plátno nepopsal.

Uklonil se slunci a děkování zašeptal

“ kam bych se obracel a koho se ptal, s kým bych uléhal a komu dobré ráno zašeptal,

tobě se skláním můj jasný dne, má touho noci”