Samota

Za dlouhých zimních večerů, vzpomínám v osamělé temnotě vlastního bytí,

tmavý pokoj zývá prázdnotou a v šeru myšlenek se utápím trápením.

Jestli už někde čeká osudní den, co průvodem poznání přenese mně dál?

Jestli mé svědomí dovolí mi ráno vstát? Ptám se a tázam snad každičkou vteřinu.

Srdce mé bije jak o závod, kříž tíží mně na prsou. Nad horizontem dva paprsky slunce ať zaplanou, zpívá pan Kryl. Snad i sám veliký maestro poznal ten harlekýnský pocit  samoty, ten závan nostalgie padajícího proudu slz.

Ne, nedá se vyjádřit co mé nitro skrývá, ne, nedá se procítit skřivánčí zpěv ve vánku. Mlhavé vzpomínky, co klenou se coby most přes minulost, kterému chybí zábradlí. Pocit nejistoty nahlodává čím dál tím víc. Svíce poznání zhášejí jedna po druhé a dohořívá také oheň naděje.  Spěji snad k záhubě sebe sama? Nevím,…. necítím a nechci být. Jenom se trápím vypěstovaným sebeklamem a čekám na záchranný kruh, leč chybí záchranář?

V kostele za oltářem svítí věčný oheň, jako vzpomínka ke které můžeme vzhlížet? Ruce skládám do klína, hlava padá dolů a síť myšlenek zahalí celou duši. Otázkou zdali zaprodat se, nebo zůstat a dál odolávat? Kompromis života neexistuje, zbývá samota.