Závěrečná

K čemu je láska, když končí zklamáním,
k čemu je hřích, když končí doznáním,
k čemu jsou slova, když nejsou upřímná.
k čemu jsou slzy, co kapou do klína?

K čemu je smích, když žalu přibývá,
a mlčením řekneš víc než slovy,
když hlavou tisíce myšlenek ti probíhá,
však každá z nich do úst se vstoupit bojí.

K čemu je víra v lásku a sny,
když představu zkazí ti skutečnost,
když do zad bodá tě nožem zrada,
tvé touze stíní jen ponurost.

K čemu je svatební šat, když nevěsta schází,
k čemu je přání, na nějž není odpověď,
osud tvrdou ranou k zemi tě srazí,
všechny tvé otázky, bez tečky, vrací se zpět.

K čemu je život, když chybí v něm má duše,
k čemu je růže, když pod rukou mi uvadá,
za průvodem mužů v černém kroji,
kráčíš v slzách, za smutek provdána.

K čemu jsou rýmy, když básník umírá,
nač nové cesty hledat, když cílů ubývá,
na dobrý skutek, těžko se vzpomíná,
mé srdce miluje, mé srdce proklíná.

…A proč věřit, tvému slibu,
proč do vlasů dávat ti kopretinu,
proč šeptat příslib věrnosti,
proč přiznávat své slabosti?!

Možná někdy uvěřím tobě,
až slzy tvé ucítím,
se své rakvi, v temném hrobě…

---