Vězení

Dívám se skrz slzy přes mříž. Vidím světlo letadla, zářivou světelnou přímku v nekonečný tmě. Kam letí? Finsko, Kambodža, Japonsko, Kuba? Někam tam. Někam hodně daleko. Natahuju k němu ruce a i moje srdce ho chce zachytit, vyšlehnout úponek jako vinná réva, obmotat ho a už se ho nepustit, aby mě odneslo pryč. Jenže oni mě nevidí. Jednak se vznáší moc tisíce kilometrů vysoko, a taky pochybuju, že by někoho z těch lidí na palubě zajímalo, že k nim zoufale upírám oči a toužím odletět s nima. Dívají se raději na hvězdy.

Potřebuju pryč. Marně zápasím s mřížema, který jsi mi tu nechal. Jsou rezavé, protože po nich pořád tečou slzy a krev. Moje? Tvoje? Nejde se přes ně dostat, nehty mi po nich kloužou. Držíš mě v žaláři, který jsem si vybrala sama. Nemusela sem rozpočítávat, nemusela jsem tahat zlámané sirky. Vybrala jsem si ho. Milovala jsem ho. Nedokážu se nadechnout, když tě už neuvidím. Ale když mi držíš u rtů dýchací masku, připadá mi, jako bys mi seděl na plících a škubal mi vlasy. Dal si mi všechno, já už to nechci, ale nedokážu to vrátit, ani chvíle absolutního štěstí, ani ten smutek, probrečený noci. Jen nevím proč-možná jsem ztratila paragon a už to vrátit nejde, možná prošlá záruční lhůta a možná na to ani neexistuje reklamace. Nevím. Cítím potenciál ve svých nohách, ty kilometry jež bych mohla uběhnout, mám tolik síly, ale s rozběhem vždycky narazím do zdi, musím si ošetřit rány a uzdravit se k novému startu. Je to pořád dokolečka. Křečci běhaj ve svých kolečkách dokud jim nedodělá srdce. Neví o tom, že běží za svou smrtí. Těší je to. Já o tom svým nekonečným kruhu vím. Vím, že mě to 2 pí r zabije, ale mám silný srdce a zkouším to pořád znova. Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň. Chci pustit a přitom ti nechávám klíče v ruce. Nerozumím tomu. Snad sem si moc zvykla na svoji kobku a nedokážu se z ní dostat, protože se bojím co bude venku. Vím, co můžu čekat od tvých čtyř stěn a zamřížovaného okna. Ale chytnu to letadlo venku? Mám letenku,pane stewarde........