Čarodějnice

Čarodějnice

 

Bylo odpoledne, Vájo kráčel po silnici a jediné, co měl na sobě, byly plavky. Řeku teď vůbec neviděl, tekla někde nalevo od něj, za polem a za lesem, hluboko v údolí. Šel už dlouho a přesto ho neminulo jediné auto. Pak se před ním objevila bouda autobusové zastávky. Vešel dovnitř, na podlaze byly střepy, na stěně papíry, které vybledly nebo je někdo strhal. V obilí za boudou našel pěšinu. Dal se po ní a za chvíli vstoupil do lesa, cesta se kroutila mezi kameny dolů ze stráně, vedla k řece a končila u osamělé chalupy na břehu.

 

Vájo stavení obešel a spatřil ženu mnohem starší než on. Seděla na lavičce čelem k řece a dívala se na hladinu nebo spala. Vedle ní ležela kniha, na stolku stál hrnek s kávou. Na okně nad ní hrálo malé rádio omotané izolepou. Vájo přišel až k ní.

 

"Dobrý den, nelekněte se, prosím vás."

 

Žena sebou jen nepatrně cukla, podívala se na něj a Vájo poněkud zatáhl velké bílé břicho.

 

"Nezlobte se, ale já bych u vás potřeboval přespat. Nebo aspoň půjčit nějaké hadry a boty, já nemám vůbec nic, mně odjeli kamarádi úplně se vším. Já vám to pak určitě zaplatím. Brzy ráno zase vypadnu..."

 

"Vy jste tu na vodě?" zeptala se žena.

 

 Vájo přikývl.

 

"No jo, tak pojďte dál, nějak to vymyslíme. Určitě máte žízeň. A hlad. Jak dlouho už takhle jdete, od rána?"

 

"Od rána."

 

Žena se pomalu zvedla a uvedla ho do chalupy.

 

"Posaďte se, já dojdu pro pivo."

 

Zmizela zase venku a Vájo se mohl porozhlédnout po světnici. Stůl, židle i skříně byly už ve výslužbě. Ze zdi nade dveřmi trčela hlava štiky, u stropu petrolejka, v rohu opřené pruty a podběrák. Jednu stěnu zabíraly police a na nich knihy. Vájo přelítl očima některé názvy: Tajné dějiny světa, Škola tarotu, Teorie hypnózy, Jitro kouzelníků, Experimentální psychologie. Ale na  jedné polici knihy chyběly, tam bylo několik fotografií, na všech jeden muž, asi padesátiletý, jednou s rybou v náručí, jednou před chalupou na lavičce, jednou u moře po kolena ve vlnách. Mezi fotografiemi stála cínová urna.

 

"Tak už se to nese, ze sedmého schodu."

 

Láhev studila v ruce, Vájo si ji nejprve přitiskl na čelo a teprve pak se napil.

 

"To je nádhera. Jste moc hodná."

 

"Horší to bude s jídlem. Já jsem tu sama a odbývám se. Uvařím brambory a obalím květáky, jíte to?"

 

"Já jím všechno a smažený květák ze všeho nejradši. Ale klidně budu i o hladu."

 

Žena mávla rukou a shýbla se do skříně pro hrnec.

 

" Ale pomůžete mi!"

 

Vájo pak seděl na zápraží, nořil ruce do plechového kýble a škrábal brambory. Na zídku opodál vyskočila kočka a nespouštěla z něj oči. Žena pracovala vevnitř.

 

Slunce mezitím zrudlo a přiblížilo se k obzoru, ale do soumraku bylo ještě daleko. Pak byl Vájo hotov a odnesl brambory do světnice.

 

"Jdete akorát včas," řekla a postavila je na plotnu.

 

Vájo chvíli postával ženě za zády a pak řekl:

 

"Já se teď půjdu vykoupat."

 

"Jen běžte, podívám se zatím po nějakém oblečení."

 

Řeka nebyla ani hluboká ani široká. Tekla ale docela rychle, hlavně na druhé straně, tam se na hladině dělaly vlny a voda podemílala břeh, takže obnažila kořeny stromů. Tam bylo také jediné místo kde Vájo nestačil. Udělal několik temp, dosáhl protějšího břehu a aby ho proud nestrhl, chytl se jednoho kořene. Chvíli se nechal omývat proudem, pak se zhluboka nadechl a potopil se. Vydržel pod vodou velmi dlouho, dvě, možná tři minuty, jako ryba, která nehybně číhá pod hladinou.

 

Vynořil se a mocně zalapal po vzduchu, pak plaval zpět k chalupě. Když vešel do světnice, žena byla s večeří hotová, právě chystala na stůl talíře. Také se převlíkla, měla teď na sobě barevné šaty.

 

"Jé, to krásně voní," řekl Vájo.

 

"Ale není to žádná sláva, opravdu ne. Když vám bude chutnat, klidně snězte všechno, já hlad nemám. A vezměte si oblečení, leží támhle. Je to po manželovi, snad vám trochu bude, i když vy jste silnější. A klidně si ho nechte, mně je k ničemu."

 

Seděli proti sobě u stolu a jedli, žena si opravdu vzala jen málo. Vájo několikrát pochválil jídlo.

 

"Je to tu moc pěkné, ale život na samotě není jenom romantika, co?" řekl Vájo.

 

"To tedy není, ale zvykla jsem si. Od jara do podzimu jsem tu každou sobotu neděli a taky o dovolené. Mám to tady ráda, ale co jsem sama, chátrá to tu."

 

Vájo zvedl hlavu od talíře:

 

"Nechcete s něčím pomoc, něco opravit nebo tak?"

 

"Ne, tak jsem to nemyslela, jen jezte."

 

Když žena dojedla, vstala a odešla. Vrátila se s dvěma lahvemi piva, otevřela je, každému nalila a znovu si přisedla.

 

"Koupili jsme to s manželem před pěti lety. On tady chtěl umřít."

 

Vájo pokýval hlavou a rozhlédl se po místnosti.

 

"Byl to rybář, že jo?"

 

"Ano," řekla žena. "Měl řeku moc rád."

 

Vájo pokynul hlavou k policím.

 

"Ty knihy máte taky po něm?"

 

"Kdepak, ten by vám dal. Ty jsou moje! On se mi kvůli nim vždycky smál, kolikrát říkal, že mi je vyhází. Ale mě tyhle věci zajímají."

 

"Tak to jste vlastně taková vědma," řekl Vájo. "Žijete tu na samotě a studujete kabalu a magii. Taková čarodějnice, ale, musím říct, hrozně hodná čarodějnice. A místo lektvarů jste uvařila výbornou večeři."

 

Žena se usmála.

 

"Mně by se líbilo být čarodějnice. Mám o čarodějnicích jednu moc hezkou knihu, můžete se do ní pak podívat."

 

"A taky máte správnou čarodějnickou kočku," dodal Vájo a odložil příbor.

 

Žena pak navrhla, aby si dali kávu a aby si ji vypili venku na lavici.

 

 

---

 

Slunce už zapadlo a smrákalo se. Seděli vedle sebe a opírali se o zeď, hřála do zad. Žena vytáhla cigarety, oba dva si zapálili, mlčeli a koukali na řeku. Voda tmavla a šuměla.

 

"Čtete taky básničky?"  zeptal se ženy.

 

"Taky."

 

Vájo se díval do stráně naproti a přednášel:

 

"U černé skály vlny měsíc uklovaly. V zelených travách plane studený plamen hlubin, ryb vylovených. A vítr z dubin padá v oči polekané, mrtvý měsíc je v nich. Znáte to? To se sem docela hodí, že jo?"

 

Žena ale neřekla nic, ani se nepohnula a hleděla do vody před sebe.

 

Vájo chvíli mlčel, pak sáhl po další cigaretě a řekl:

 

"Určitě jste hrozně otužilá, koupete se přeci od jara do podzimu..."

 

Žena se na něj otočila a usmála se.

 

"Já se skoro nekoupu, já neumím plavat."

 

"Promiňte, to jsem nechtěl," řekl, ale žena mu skočila do řeči.

 

"Vůbec se neomlouvejte, to je moje chyba a je to ostuda. Manžel se mě to snažil naučit, ale marně, byla jsem asi už stará. Vždycky mi říkal: až umřu, chci abys mě rozsypala do proudu támhle naproti, to je moje poslední přání a jsem zvědav, jak to uděláš, když neumíš plavat. On se u toho smál, ale myslel to taky trochu vážně."

 

Žena se odmlčela a pak si i ona zapálila cigaretu a řekla:

 

"Ale to jsou starosti staré báby, s tím si vůbec nelamte hlavu. A ty verše byly moc hezké."

 

---

 

O mnoho později pak seděli naproti sobě ve světnici, nad nimi hořela lampa a na stole stála láhev vína, pro kterou žena někam odběhla a kterou musela otřít od pavučin. Byla to už druhá láhev, řeč nevázla.

 

Zkoušeli uhodnout, co je ten druhý za znamení, Vájo ženu odhadl na Vodnáře a ona pak na sebe prozradila, že je Ryba. Vájo byl označen za Střelce.

 

"Já jsem Lev, to jste se moc nestrefila. Ale o mně si hodně lidí myslí, že jsem Střelec."

 

Vájo se napil vína a pokračoval:

 

"Abych řekl pravdu, pro mě je celá astrologie jenom taková krásná metafora a neberu ji moc vážně, ale to spojení lidí a planet, to se mi líbí. Každý člověk je vlastně takové nebeské těleso, slunce nebo planeta, a pohybují se kolem něj jiná tělesa - někdy je jich hodně, někdy málo, některá pravidelně obíhají, některá jenom prolítnou, přibližují se a vzdalují se... Někdy zničehonic přiletí kometa, vychýlí vás z dráhy a zase zmizí v hlubinách prostoru..."

 

Vájo se zarazil. Žena mu visela na rtech a hltala každé jeho slovo.

 

 

Pak řekla: "Musím si teď odskočit, ale až se vrátím, vyložím vám karty."

 

A odešla.

 

Vájo vstal ze židle a přistoupil k policím s knihami. Chvíli si prohlížel fotografie. Potom zkusil nadzvednout víko urny, šlo to. Nahlédl dovnitř, ale uslyšel za sebou nějaký zvuk, otočil se. V okně stála kočka.

 

Když se žena vrátila, seděl Vájo zase na svém místě. Žena vzala z police balíček tarotových karet. Usmívala se.

 

"O vaší budoucnosti promluví karty, mladý pane, a karty nelžou. Zajímá vás, co řeknou?"

 

"Já nevím, budoucnost znát nechci," řekl Vájo docela vážně.

 

"Nebojte, to byla legrace. Uděláme to jinak, vlastně to bude spíš taková hra. A pak se půjde spát."

 

Žena před ním rozvila vějíř karet.

 

 "Myslete na otázku, která je pro vás důležitá, třeba na něco, s čím si nevíte rady. A pak si vytáhněte jednu kartu."

 

Vájo se napil vína a přemýšlel. Pak sáhl pro jednu kartu. Nepodíval se na ni, jen ji  přisunul po stole k ženě. Ta ji otočila, zvedla obočí a hlasitě vydechla..

 

"Copak?" zeptal se.

 

Neříkala ale nic. Teprve po chvíli:

 

"Budete potřebovat odvahu."

 

Oba pak mlčeli a dopíjeli víno.

 

"Odvahu musíme mít skoro pořád," pronesl nakonec Vájo.

 

Žena se dala do smíchu:

 

"To je pravda, vy například dneska v noci. Vedle je totiž jenom jedna postel."

 

---

 

Žena nelhala, byla to velká manželská postel, seděli na ní zády k sobě a svlékali se. Pak se rychle schovali pod peřiny a leželi přikrytí až ke krku.

 

"Chtěl bych vám ještě jednou poděkovat," řekl Vájo. "Jste moc hodná, každý by to neudělal. A vůbec jste fajn ženská a byl to pěkný večer. Dobrou noc."

 

Vájo už skoro spal, když k němu pod peřinu vplula její ruka. Otevřel oči, vzal tu zbloudilou rybu do dlaně a odsunul ji.

 

Žena byla vzhůru a dívala se do stropu:

 

"Nemohl byste to... pro mě udělat?"

 

"Ne. To ne, to opravdu ne," řekl Vájo. "A nezlobte se. Ráno byste toho litovala."

 

"Vy se nezlobte," řekla žena, "dobrou noc."

 

"Dobrou. Jestli chcete, vysypu zítra ten popel."

 

 

---

 

 

Když Vájo otevřel oči, bylo už v pokoji světlo a místo vedle něj bylo prázdné. Žena seděla v kuchyni, pila čaj a četla si.

 

"Dáte si snídani?" zeptala se.

 

"Jenom něco malého."

 

Potom oba mlčeli a když Vájo dojedl, řekl:

 

" Já už pomalu vyrazím. Rozmyslela jste si to s tím...?" a ukázal hlavou k policím.

 

Žena mlčky přikývla, vstala, vzala schránku do rukou a podívala se na Vája.

 

"Můžeme?"

 

Vyšli z chalupy a udělali několik kroků k řece. Vájo pak ze sebe svlékal půjčené svršky a skládal je na zem, až byl zase jenom v plavkách. Ukázal k protějšímu břehu:

 

"Támhle do těch vln, je to tak správně?"

 

Žena pokývala hlavou a podala mu popelničku. Pak si zapálila cigaretu a dívala se, jak Vájo vstupuje do řeky.

 

 

Šel nejprve rychle, voda mu byla po kolena, ale jak stoupala, začal dávat pozor, aby mu proud nepodtrhl nohy a dělal opatrné kroky. Nakonec byl ve vodě až po prsa, urnu držel oběma rukama nad hladinou. Otočil se nazpátek, žena stála na břehu, ruce složené na prsou, a vydechovala kouř. Vájo urnu otevřel, udělal ještě jeden krok a bez hlesu zmizel pod hladinou.

 

Tentokrát se nedržel žádného kořene. Nechal se unášet proudem a když se vynořil, stavení ani žena nebyly vidět, zůstaly za zákrutem řeky. Vájo doplaval ke břehu a postavil se v mělké vodě, urnu tiskl pod paží k nahému tělu. Těsně u řeky se v kopřivách ztrácela stezka, asi od rybářů. Vájo se po ní vydal a za nějakou chvíli uviděl most a silnici.

 

 

 

---