Obyčejný život

Sloužit Bohu a mít korunku na obyčejný život a v něm obyčejná rána …není na světě nic krásnějšího než žít v Bohu a nechat žít Boha v Nás. Není na světě nic krásnějšího než budit se s tímto VĚDOMÍM. Otevřít oči a nechat pomalinku přicházet “život” nového dne. Otevřít oči, tělo bez hnutí a den přichází tak, jak v noci odešel do spánku, pomalu plíživě a blaženě. Chvíli setrvat v tomto stavu rození, vědomě projít zkušenost, najít v srdci spícího Boha a v bříšku tetelící se dvojčata našeho vlastního já-JÁ. Pak pomalinku otočit hlavu a zahledět se do očí ženy, voní mlékem a v těch očích je ukryto celé tajemství štěstí. Svatý Grál, co tolik hledáme, je obyčejný život v lásce MUŽE a ŽENY a je to maximum na zemi.

Na louce se probudil čtyřlístek a jako každé ráno děkuje pánu Bohu za tento fakt. Ví ...že, když se pomalinku otočí …bude TAM, …ona s kterou v noci za třpytu hvězd usínal, ...ona jenž slíbil lásku na věky. Ona růžovofialová osmilistá květinka. Bez násilí v samozřejmosti stvoření se ty dvě květinky ráno spojí a zalijí se mlíčkem lásky. Den se provoní štěstím. Zelený čtyřlístek se protahuje jak kočka a osmilístek se otvírá, že víc už to nejde. “Zapadnou” do sebe každé ráno jak ozubená kolečka a jen se diví …jak je možné, …že se nediví …a že “samozřejmost” je tak …SAMOZŘEJMÁ.

Zatím se každé ráno “rodí” na jiných loukách, ale JEDNOU se všechny louky světa spojí a ONI budou navždy vedle sebe – tak jak to Bůh naplánoval – neboť jen on VÍ, že patří k sobě a všude kolem se v ranní rose a vánku probuzeného dne budou mazlit tisíce květinek, které staletím putovali na tuto louku obyčejného života. Támhle vlevo nad potůčkem se už mazlí blatouch se sasankou a kousek dál se probouzí modrá chrpa v náručí rozkvetlého jitroceláka. Těším se na tu chvíli, kdy vrátíme se všichni domů, na TU louku …obyčejného života.             Jen …MY*