Tak nádherně se smála

Brzoranní sen. Velké oparové nic a z dáli se přibližuje nádherná antická tvář a nádherně se směje. Anděl říkám, když mi prvně píp, píp, …mobilový budík, hned ho přerušuji a vracím se zpět do snu. Chvála Bohu je tu pořád a pořád se přibližuje, co přibližuje, přímo na mě letí a tak nádherně se směje, beze zvuku, úsměv, co jaktěživ jsem neviděl. Několikrát odkládám vstávání, nemohu se nabažit té nádherné Andělské tváře a už se směju a šťuřím i já. Nádherné prodloužené vstávání, tak, tak, že stíhám vlak.

Tudum, tudum podřimuji ve vlaku cestou TAM. V polospánku polodospávání cítím, jak jede rychle, až to háže po kolejích a …stojíme. Obec Chropyně? – tu přeci rychlík nestaví! Vypíná se topení, motor mašiny a ticho ……zkrátím to:

…PŘIBRALI JSEM NA PŘEJEZDU AUTO…

Po hodině nás odváží osobák. Nikomu ve vlaku to nedalo a všichni se namačkali na stranu odkud TO brzy ……vidíme… Na mašině nalepená “konzerva” tmavě modrého auta …nějakého …osobního. Řádně prostříhané od hasičů. Vedle kolejí připravený pytel a z auta visí půl mladé ženy v béžovém roláku a plavými středně dlouhými vlasy.

Náhle se mi zjevila ona andělská tvář z poranního snu. Zatočilo se mi v hlavě a tak vrávoravě sedám na protější stranu, na mé místo. Všichni ve vlaku jsou na sebe tak hodní až málem si navzájem utírají malé krůpějky slz a zvlhlýma očima, beze slov, jen tak, pokrčují bradou. Soudě podle sebe se jim honí ono “co v životě se vlastně počítá”.

Před chvílí byla tam na přejezdu a teď je tady v konzervě …tedy, …vlastně, …v nebíčku. Vteřina a vše je jinak. Mobily pípají a zvoní. Náhle cítím, jak jsme všichni jedno …jak všichni přehodnocují a přepracovávají své plány a priority dne.

Paní vedle telefonuje: “A hlavně Eričko, dcerunko, žádný spěch …dneska tu práci necháme být, zajdeme do přírody, už dlouho jsem si chtěla s tebou popovídat, víš nemáme na sebe vůbec čas. Jó tak pá, pá …vlak je asi hoďku zpožděn, takže mě čekej dýl ...pá, pá Eričko ……pa, pa ……pa”

Takový krásný den, zima a mráz, ale sluníčko jak na jaře. U maminky jsem už za tmy. Pořád mě to nechce pustit. Až ve sprše před spaním mi došlo, že ji to nebolelo …nemohlo! Jeli jsme 120 km/hod. Velice mě to uklidnilo a tak jsem blaženě usnul, jak jinak, když se spí u maminky ve voňavých peřinkách co připomínají vše, když jsem byl malý.

Doba se za posledních pár let tak změnila, že jsem raději ten malý kluk, ještě že si mohu aspoň před spaním a ve snu vybrat.

Fúúj …á Chropyně a tentokrát jede krokem a houká. Stahuji okýnko, abych se podíval na ten přejezd. Do očí mi svítí zimní slunce – skoro na horizontu. Žádné auto jen ono, cink, cink, cink, cink, …zvuk přejezdu se blíží. Před září toho slunce stojí mladá žena v béžovém roláku a plavými vlasy.

……..nádherný Andělský úsměv.