Judita

Nebudu na tom intelektuálně nijak dobře, ale za to intuice bude dnes vyhrocená na nejvyšší míru-dočetla jsem se ve svém biorytmu. „Hm, zase kecy.“  Povzdychla jsem si a práskla s bulvárem do koše. Procházela jsem se po náměstí a snažila se donutit k normálnímu výrazu, čistě jen z důvodu, aby si o mě ostatní nemysleli, že jsem totální idiot. Minula jsem trafiku, ale hned jsem s k ní vrátila. Vsadila jsem si- no co, intuice mi říkala, že mám dnes dobrou intuici a já jsem cítila v kostech (ostatně jako každý den), že mám zrovna dnes největší šanci shrábnout pár milionků.

Právě jsem došla před výlohu kavárny, když jsem uviděla svojí velice dobrou kamarádku. Naštěstí mě nezahlédla a já jí mohla překvapit. Vešla jsem do útulné místnosti plné malých stolků s lampičkami. Přišla jsem k ní zezadu a chytla pod krkem. Zrovna držela v ruce kafe a jak se lekla, tak se mírně povyskočila a znáte to, trošku kávy jí přistálo za výstřihem. Judita v klidu položila šálek s kávou na stůl, já zaraženě stála za ní a neodvažovala se pohnout. Otočila se a oči jí plály, jako nějakému ďáblu. „Mrzí mě to, jsem neviděla, víš, že máš to…no…kafe, ale seď, seď já něco vymyslim.“ Snažila jsem si to u ní vyžehlit. Nepomohlo to. Judita vstala a rukou mi pokynula ať si sednu. Neřekla nic, ani mě nepozdravila, ani nekřičela jako vždy. Podala jsem jí kapesníčky. Pomalu si začala osušovat dekolt, a přitom se na mě dívala. Jenže jsem v jejím pohledu neviděla ani výčitky ani zlobu, spíš lhostejnost a něco jako by se smířila s tím, že ode mě nemůže nic jiného čekat. Připadala jsem si jako blbec. Asi po pěti minutách konečně promluvila.

„Odjíždím drahá Terezko. Dostala jsem atraktivní pracovní nabídku, která se neodmítá.“ Teď už její pohled byl smutný, nic víc. Něco takového jsem nečekala, byla to rána pod pás. Chtěla jsem něco říct, otevřela jsem pusu, ale nešlo to, úplně jsem oněměla. Když mi asi po minutě došlo, že mám pořád otevřenou pusu, rychle jsem dodala: „Kam?“

Judita mě měla opustit na příštích pět let. Měla odjet do Vídně a pracovat pro jednu módní firmu. Jenže já si to nechtěla připustit. Mluvila o tom, a já pořád doufala, že to místo opravdu nevezme, nebo že každou chvíli vyskočí od stolu a zakřičí apríl a já se budu smát a na oko já kárat, jak mě postrašila. Ale Judita nikam neskákala, dokonce byla s každým slovem vážnější a vážnější. Došlo mi, že dojde na to nejhorší a to na loučení. Měla odjíždět už za týden, ale já bych  jí asi nedokázala pomáhat s balení a přípravami k odjezdu.

Seděla jsem v malém křesílku jak malé děcko, kterému sebrali hračku, obličej jsem měla zkroucený  žalem a přitom se snažila jako hrdinka nedat na sobě nic znát. Podala mi ruku a podívala se na mě tak, že jsem to nevydržela a všechen tlak jsem ze sebe vybrečela.

Judita se usmívala a hladila mě po vlasech. Po pár minutách jsem se zpacifikovala a utřela si slzy. „Budeš mi chybět“ navíc jsem se nezmohla.

Dny po té pro mě postrádaly veškerou radost, ale bylo mi více než jasné, že mi nezbude nic jiného než se s tím vyrovnat. Nakonec jsem přeci jen běhala s Juditou a zařizovala věci okolo stěhování. Večer před odjezdem jsme seděly s Juditou u vína a povídaly si, hodiny utíkaly. K ránu jsem  jí naposled objala a vyšla z jejích dveří. Pocitu, že jsem ztratila velice důležitou osobu, jsem neměla šanci se ubránit. Vyšla jsem na ulici a rozeběhla se domů. „Vše se teď změní!“ říkala jsem si. A taky se změnilo…