Za svítání

Mysl se uchylující ke tmě, však temnotě a zlu nepodlehne...

Probudila se až moc prudce.Opatrně se rozhlédla,její pohled však spadl na hodiny.Bylo něco kolem páté hodiny ráno.

V tuto dobu vycházelo slunce, a na tom to každodením svátku nemohla chybět.

Rychle se oblékla do volné sukně a halenky,a ještě bosá vyběhla z domu.

Její bosé nohy se ladně protáčely mezi listy Smetánek a travnatými drny,přeskakovala keře a každý strom ladně oběhla.

Už běžela dlouho a tak, aby si zkrátila čas prozpěvovala si tony neznáme písně.

,,Za chvíli tam budu“uklidňovala se v duchu.Naštěstí to trvalo jenom pár chvil.

Udýchaná doběhla na mýtinku, uprostřed níž se kynula jako bohyně studánka.Jen co jí uviděla usmála se, a pomalu k ní šla.S každým jejím krokem rostla její nevinnost, s každým její skokem zas lehkost.

Jak byla pár kroků od studánky zpomalila, přímo u ní si klekla a napila se svěží a chladivé vody.

Poté se podívala na svůj odraz, teprve teď vypadala tak nevině, jak zářila a usmívala se.Tak jí nikdo neznal, všichni znali jenom tu tvrdošíjnou Zmijozelskou žačku jménem Miriam.Musela se pořádnějc podívat na svůj odraz. Její zlatavé vlasy jako slunce v době polední, její oči, modré jako ranní obloha společně s ústy tenkými a rudými jako červánky tvořili celek, který hřál u srdce.

Z ničeho nic za sebou uslyšela praskot větviček, prudce se otočila a chvíli mžourala do světla postavu, která se pomalu přibližovala.

Rychle si stoupla, hůlku u sebe neměla, nepotřebovala jí, jelikož ovládala živel Energie.

,,Tome“ prohodila sarkasticky, už zase byla ta dobrá stará Miriam.,,Nevěděla jsem, že stáváš tak brzo…“

,,Je spoustu věcí, které neví nikdo kromě mě, samozřejmě“ odpověděl jí. Věděla, že po ní něco chce, ale nevěděla co, musí to zjistit…

,,Co chceš?“ Vypálila hned otázku.

,,Co chcu? Přece nic…“

,,Nelži, jinak by si sem nechodil tak brzo a neobtěžoval mě tím tvým zjevením.“ Sorry Tome, sice se mi líbíš,ale vidět tě hned po ránu… To zvedá žaludek.

Chvíli se na ní zamyšleně díval než se pousmál, přišel k ní a chytl jí za ruku, kupodivu se vůbec nebránila. Byla překvapená, že se jí vůbec dotkl,nikdo si na ní šáhnout nemohl, to ho hned zaklela, ale toto ji opravdu překvapilo. Než si uvědomila, že nikdy někoho nenechala tak už byla pozdě.

Byla v nějakém zbohatlíkovském domě, když se podívala vedle sebe lekla se, ale zároveň si oddechla, je tu s ní…

,,Podívej se co můžeš mít, moc, peníze, úctu, respekt a můžeš stát po mém boku, společně ovládnem svět…“ Konečně si uvědomila do jaké bryndy se dostala,musí se odtud dostat, naneštěstí nestihla nic vymyslet. Za se byly na mýtince, Tom se zářivě usmíval a ona ležela na zemi.Rychle si uvědomila jak v nepohodlné a nevýhodné pozici se nachází tak si rychle stoupla.

,,Ty chceš, abych si stoupla na tvou stranu? Promiň, ale na toto nemám nervi. Na tvou stranu bych se v životě nepřidala, nechci mít na rukou krev nevinných lidí.“Napřáhla ruce, věděla, že toto bude poslední souboj jejího života. Ve skrytu duše doufala, že tu bude mít rychle za sebou. Taktéž si přála, aby jí k tomu nějak donutil, ale ze všeho nejvíc chtěla bojovat na život a na smrt.Věděla, že nemá žádnou šanci, moc dobře to věděla.

On se díval na ní s překvapení, asi si myslel, že ho miluje tak moc, že by byla toho schopná, ale hluboce se v ní zmílil.

Napřáhl ruku s hůlkou, naposled se na ní podíval, v jejích očí vyděl očekávání, lásku a očekávání. To očekávání ho na chvilku zarazilo, věděl, že je moc silná, oni dva by mohli tvořit ten nejsilnější pár na Zemi, ale ona odmítla, teď čekalajenom na smrt od svého milovaného.

,,Miluji tě, ale takovou věc nejsem schopná ne sebe vzít…“ šeptla potichu.

,,Já tě taky miluji, ale musím to udělat:“

,,Však já vím“ usmála se, tím svým ne vinným úsměvem.

,,Avada Kedavra“ řekl tichým, ale pevným hlasem.

,,Miluji …“ nedořekla. Dřív než jí zasáhl smrtelný paprsek se usmála a ruce volně složila podél těla. Pomalu padala vedle studánky,kterou tak milovala, její vlasy jí vlály, rozvinuly se jako vějíř, oči zůstali otevřené s výrazem pochopení, a rty skončili pootevřené v dokončující se větě.

,,Taky jsem tě miloval, ale ty jsi to odmítla, a tím jsi odmítla i mě řekl Tom R. Riddle,když odcházel od své poslední stránky lidskosti.

---