Strážce smrti

Strážce smrti

      Ležela v trávě, tělo zbrocené krví. Chladný noční vánek jí hladil pomalu zasychající krvavé rány. Měla za úkol čekat. Čekat na smrt.

       Konečně uslyšela kroky a praskání suchých větví. Je to tady. Ucítili její pach, pach čerstvého masa. Snad se to povede. Už je také cítila. Žaludek se jí znovu zvedal z toho ohyzdného zápachu tlejících mrtvých těl. Byl stále blíž a blíž, každou chvíli už budou přímo u ní. Třásla se strachem, ale věděla, že se nesmí pohnout. Ne dokud nenastane ta pravá chvíle. Pramínky potu jí stékaly dolů po tváři a pak v podobě malých kapek padaly do vlahé trávy.

      A už se objevovaly první stíny. Obklopovali ji jako smečka hladových hyen. Pohybovaly se pomalu. Šoupaly kostnatýma nohama v lesním podrostu a při každém kroku se kymácely jako koruny podivně pokroucených stromů ve vichřici. Bylo jich deset, možná dvacet, to nemohla přesně určit. Oči měla pevně zavřené a ostatními smysli bez dechu vnímala každý pohyb. Cítila, jak se nad ní sklání nějaká postava. Cizí odporně zvrásněná ledová ruka jí přejížděla po pravé noze a posouvala se stále výš a výš. Pod těmi dotyky jí tuhla krev v žilách. Další a další ruce se přidávaly k ohmatávání jejího těla. Pomalu ztrácela kontrolu, ale věděla, že musí vytrvat. Představa, že na ni sahají desítky dávno pohřbených párů rukou jí přiváděla k šílenství. Cítila, jak se z lesa vynořují stále další a další záhrobní monstra, která touží po jejím těle a syté krvi. Už nemohla déle čekat. Bylo jich příliš mnoho, teď nastala její chvíle.

      „Teď!!!“ vykřikla tak silně, až se zdálo, že se samy příšery, obklopující ji ze všech stran, polekaly.

      V tu chvíli se odkudsi ze stínu vynořila vysoká tmavá postava, která v ruce svírala planoucí pochodeň. „Uteč!“ zakřičel a ukázal bledou rukou směrem do lesa.

      Jen taktak se prosmýkla kolem rozzuřených monster a utíkala k lesu.

      Tajemná postava zatím hodila pochodeň do trávy a kolem nashromážděných mrtvol vzplál ohnivý kruh. Sápaly se po sobě ve snaze uniknout. Ale jedna po druhé byly pohlcovány mocnými plameny a jejich hrdelní skřeky se rozléhaly nocí.

      Pryč, pryč, pryč! To bylo to jediné, co jí v tu chvíli zaslepovalo mysl. Utíkala jako smyslů zbavená a nevnímala ani kůži palčivě rozedřenou trním ani oheň, který jí spaloval plíce. Už bylo po všem. Všechna ta hrůza, kterou této noci prožila, shoří tam na té louce daleko za ní. A jeho už nikdy neuvidí. Donutil ji, aby nasadila vlastní krk za jeho hloupou chybu. Ale už je konec, už ho nikdy neuvidí, ačkoli věděla, že její život bude navždy proklet pohledem jeho krvavě pableskujících očí střežícími zlo, které představuje svět mrtvých.