Životní tango

Životní tango

Život je zvláštní tanec. Nikdo nezná kroky. Každý slyší jiný rytmus, ale všichni tančíme. Někdy lépe někdy hůře. Kdesi žijí dva lidé, jeden je šťastný, ten druhý už nikdy nebude. Jejich životy se střetly a zničily jejich taneční variace. Chvíli tančily spolu... Pak jeden z nich odešel... a ten druhý zůstal sám na parketě jménem Země. Stál tam mezi tančícími páry a po tváři se mu valily slzy. Chápal vše, ale nechtěl to přijmout. Po chvíli se otočil, došel pro plášť a odešel ven do tmy a mrazu. Dveře sálu se zavřely a tanec nerušeně pokračoval dál.

Kdesi žil papoušek, žil v zajetí a nepřál si nic jiného než svobodu. Tak jednoho dne přeštípal drátky, které držely dvířka od jeho klece a ulétl do přírody. Celý den si létal po zemi a vychutnával svobodu, která mu vrátila pocit štěstí. Vítr si pohrával s jeho pírky. Proudy vzduchu ho nadnášely a on nespoutaně kroužil a létal. Pak přišla noc a zima. Papouškovi začalo chladnout tělo, usedl tedy na strom a schoval se do svého peří. Chvíli se tam třásl, ozval se však hlad a tak vylétl si shánět potravu do temné noci.

 Ráno ho našli dva chlapci, kteří šli do školy. Byl mrtvý, ležel na ulici. Chlapci ho pochovali v parku. Druhý den mu vyrobili náhrobek z dlažební kostky a bílými písmeny na něj napsali: „Svoboda.“

Vězeň kráčel ke křeslu velice pomalu, svazoval ho strach. Litoval toho, co učinil a nechtělo se mu umřít. Dozorce ho pomalu usadil a „upevnil“. Začal vězni předčítat pomalu rozsudek.

 „Kéž bůh odpustí vaší duši.“

Nastalo ticho, jen vteřinová ručička se svým „tik ťak“  bušila do vězně jako metronom osudu. Náhle sjela z protější stěny černá deska a objevila se skleněná přepážka, mezi „jevištěm“ a „hledištěm“. Vězeň spatřil porotu, která ho odsoudila. Necítil zlost. Věděl, že udělali, co museli.

 Náhle však v obecenstvu propukl shon. Jeden z mužů se zvedl, něco zvolal a odhodil cosi, podobno láhvi, na zem. Lidé začali v panice běhat po místnosti. Strážci jen vyjeveně stály, evidentně nepochopily, co se stalo. Ta podivná láhev byla nádoba s plynem, který bleskurychle začal zaplňovat místnost. Hlavní dozorčí zavřel nekompromisně dveře a zamkl. Všichni se jen dívali, jak se lidé za oknem dusí v modrém dýmu kouře, který nyní zahalil celou místnost. Jedna žena se přitiskla na sklo a vší silou do něj bila pěstí, křičela. Nejspíš o pomoc.

 Třásla se jí ruka a pokožka se pod účinkem plynu škvařila na maso. Řvala bolestí a z úst se jí hrnuly zvratky s krví. Ještě jednou bouchla do skla a pak zmizela v dýmu. Vězeň seděl a sledoval, co se dělo s hrůzou v očích, klepaly se mu ruce a dělalo se mu nevolno. Náhle zpozoroval, jak z pod dveří, které předtím strážný zavřel, proniká do místnosti namodralý dým. Nebyl ovšem sám, kdo si toho všiml. Dozorčí to zpozoroval také. Neváhal ani minutu a zamířil k východu, po jeho vzoru se dali na útěk i ostatní strážci.

 Vězeň byl teď v místnosti sám... Měl pocit, že se mu zhoršeně dýchá, přesto křičel o pomoc. Nikdo ho neslyšel, nikdo nepřišel.

„Budu pomalu umírat na elektrickém křesle, udušen nějaký zkurvenym plynem.“ Seděl a vřískal.

Zatímco vedle v místnosti byli zalezlí všichni z dozoru.

„Jdem pro něj!“ Řekl jeden z nich.

„Ne teď ne. Je to plný toho svinstva.“ Odpověděl hlavní dozorčí.

„Přece ho tam nenecháme takhle zhebnout?!“

„Proč by ne?“

„Protože to nejde. Vždyť je to hrozný!“

„Máš pravdu je to hrozný... No…  mam nápad!“

Pravil šéf katů a lehkým krokem došel k hlavnímu panelu.

Vězeň už dostával reakci pokožky, neuvěřitelně ho svrbělo celé tělo a pálily oči. V krku měl snad žiletky. Seděl a po košili mu tekly zvratky. Začínal se dusit a dostavily se i křeče. Náhle však pocítil pronikavou bolest na spáncích a v temeni hlavy.

„Tak a má to za sebou.“ Řekl strážný, když dával páku dolu.

„Snad ho to ani nebolelo.“ Odpověděl mu jeho kolega.

Strážní se pustili do vážné debaty, jak zavolají pomoc, kdy se asi  ten plyn usadí a podobně. A vůbec si nevšímali, že z ventilačního systému k nim vplouvají namodralé obláčky plíživé smrti.

                                                                                                       Smrt si nevybírá.