Co vlastně člověk chce..

   Bylo to včera ráno, když mi zavolal David. Měl skvělou náladu a hned mi oznámil, že si konečně našel přítelkyni. Samozřejmě že jsem jeho radost sdílela s ním, ale kdesi v hloubi duše jsem snad i trošku žárlila.. Ale abyste mě pochopili, měla bych nejspíš začít pěkně od začátku, jak to mezi mnou a Davidem vlastně bylo...

   Každý jsme sice z jiného města, ale seznámili jsme se na koncertě mojí oblíbené skupiny, který byl právě u nás a na který sem David vlastně přijel. Vzhledově se mi nějak zvlášť nelíbil, ale byl mi hrozně sympatický a skvěle jsem si rozuměli... K ránu když jsme se loučili, vyměnili jsme si telefonní čísla a svoje e-mailové adresy. Každý den jsem si pak volali nebo psali dlouhé e-maily. Mohla jsem se mu svěřit úplně se vším a stejně tak i on mě. Nic pro nás nebylo tajemstvím..

   Asi po dvou měsících se mi David svěřil, že se do mě zamiloval. Nechápala jsem to, vždyť mě přece vůbec neznal, jak mě tedy může milovat? A to jsem mu také řekla.. Neřekla už jsme mu však, že se mi prostě nelíbí a žádnou lásku k němu ani nikdy cítit nebudu... Zdálo se že to pochopil a naše přátelství se tím nijak nenarušilo..

   Jenže to už je delší dobu... Od té doby se david docela změnil, tedy hlavně vzhledově a mě začal docela přitahovat... Jenže si konečně našel přítelkyni.. Já mu ji přeji a doufám, že spolu budou šťastní, ale na druhou stranu jí tak trošku závidím, protže jsem teď na jejím místě vlastně mohla být já...

   Ale s tím už teď nic nenadělám..Člověk si začne vážit toho, co mohl mít a nechtěl, až v té době, kdy to bude chtít, ale mít už nebude moci..