JEN JEJÍ...

jen její hlas se tiše nese tmou
plnou barevných ptáků,
kteří užasle zmlkli
a usedli na tmou políbené květy
nočního pralesa.
jen její vlasy vlajou
když ji češou studené prsty lednového vánku
a do pramenů vlasů jí zaplétají démanty spadané z noční oblohy.
jen její oči jsou hluboké studny ukrývající na svých dnech tajemství volnosti a přirozenosti,
které hypnoticky čeří záblesky emocí.
jen její rty se sametově lesknou karmínem osamělých úsvitů
a žhnou jako zapálené svíce z rudého vosku.
jen její uši slyší klidné šeptání,
které pohybuje sametově červenými rty
a skrývá se mezi alabastrovými korálky zubů,
jejichž hrany se lesknou perleťovými odstíny.
jen její kroky jsou rytmické dunění bubnů,
kterými pravěcí lidé uctívali bohyně.
jen ona stojí opodál,
zatímco ostatní kolem ní budují bariéry
neporozumění a traumat.
jen o ní sní šedé stíny večera, když umlká.