Starý muž a strom života

Byl večer. Už svítily jen hvězdy a stará lampa před oknem. Vlastně už moc nesvítila, spíš jen poblikávala.

V tom domě žil starý muž. Byl velmi vzdělaný, každý večer studoval, zejména staré rukopisy. Znal mnoho jazyků, astrologii a mnoho dalších vědních oborů, byl to vynikající matematik. Ale nikdy nevyšel před dům, aby prošel městem nebo si vyjel loďkou po řece. Jeho jedinou denní cestou byla cesta do knihovny či do Akademie věd. Kdyby někdy prošel ulicí a vnímal svět kolem, všimnul by si, že je třeba vyměnit žárovku v lampě. Ale to on ne, staral se jen o svou vědu.

Jako každý večer i dnes studoval. Nějaký latinský rukopis. Ale příliš nevnímá text, vzpomíná, vzpomíná na své dětství. Když slavil třetí narozeniny, jeho otec mu zasadil na zahradě strom. Dub, myslím.

„Tenhle strom s tebou vyroste, zestárne a pak i zemře,“ řekl mu tenkrát. Atak se i stalo, strom zázračně rychle rostl. Jako malý se o něj staral, později se v jeho stínu učil. Po několika letech odešel na univerzitu a domů se vracel málo. Čas šel pořád stejným tempem a muž se ke stromu vracel čím dál méně. Teď už k němu nechodil vůbec. Strom chřadl a pomalu umíral, ale muž na něj už zapomněl. Kdyby si pamatoval otcova slova, opatroval by ho. „Zemře-li jeden, pak zahyne i druhý, dávej na něj dobrý pozor synku,“ řekl tehdy.

Hm, zvláštní, čím je člověk starší, tím více se v myšlenkách vrací do minulosti, pomyslel si muž. A začal se opět soustředit na text.

Neměl ani ženu, ani žádného příbuzného, který by se o něj staral. Neměl nikoho. Jeho život byl příliš vědecký, na něco takového neměl čas.

Jednou někdo zazvonil u dveří. Muž se tiše divil, že zvonek ještě funguje. Víc než 10 let se ho nikdo nedotkl. Muž otevřel dveře, venku stála dívka. Snad čtrnáctiletá.

„dobrý den“, řeklo děvče, „ nepotřebujete tady uklidit?ů

Starý vědec jí zaimponoval. Vyzařovala z něj moudrost a zároveň beznaděj života, který byl tak prázdný.

„Snad ani ne, i když ano, ano,“ mluvil velmi pomalu, „ ani si nevzpomínám, kdy jsem tady naposled uklízel. Pojď dál.“

Dům byl velmi starý a zaprášený.

Uf, to nebude lehká práce, pomyslela si dívka.

„Myslím, že se tu vyznáš. Je  to velmi starý dům, takových je mnoho, jistě jsi takový již viděla.“ Řekl a odešel do pracovny zpět ke svým knihám.

Děvče se pustilo do práce. Muž s ní byl opravdu spokojen. Byla milá a pracovitá. Proto jí dovolil zůstat a pracovat pro něho i nadále.

Od té doby dům vypadal jinak. Byl čistý a upravený. Dokonce opravila i lampu před domem. Muž ale zůstal stejný, pořád stejně netečný k okolí.

Jednou ho dívka požádala o klíč od zahrady, prý by ráda pěstovala květiny. Muž se takovému přání velmi divil. Nechápal co je na květech tak krásného, nicméně toto přání jí splnil. Dívka zahradu upravila v malý parčík. Zaujal ji velký strom uprostřed zahrady. Byl už téměř mrtvý. Dívka se o něj začala starat a po nějaké době se strom vzchopil a začal opět naplno žít.

Měla ze svého díla radost, ale mrzelo ji, že muž nikdy nezašel do zahrady podívat. Tolik by chtěla slyšet jeho pochvalu. Rozhodla se ho o to požádat.

„Ne, je to stará a dnes již zarostlá zahrada, nic pro skutečného vědce,“ odmítl to ostře.

Ale  dívka ho nakonec umluvila. Vyšel tedy ven. Všiml si, jak jeho dub roste a opět žije. Znovu si vzpomněl, jak se o něho v dětství staral.

„To je zázrak," divil se, „něco takového jsem v životě neviděl.“

Od té doby už netrávil všechen čas v chladném domě. Přes den sedával venku a četl v knihách. Často čítával dívce příběhy. Začal chodit po ulicích a všímat si lidí i krajiny. Já netušil, že v téhle čtvrti žije tolik, milých lidí, říkával si. Stal se oblíbeným, lidé ho zdravili, kdykoli jej potkali. rádi ho zašli navštívit. A muž byl nepopsatelně šťastný.

Dlouho žil takovým novým životem, ale pak začal jeho strom znovu umírat. Muž pochopil, že i on se blíží smrti. Nebál se. Cítil, že už potřebuje klid, velký klid. Věděl, že žil dobrý život a že zato může starý strom a mladá dívka.