Cornwallský had, V I

Cornwallský had

Šumící moře doráželo na útesy. Blízko u hladiny se několik racků snažilo ulovit si něco k jídlu. Domlouvali se mezi sebou hlasitým křikem, kterým si sjednávali postup lovu. Ryby byly v těchto končinách mnohem chytřejší než kdekoliv jinde. Bohužel pro ryby, pro racky toto tvrzení platilo dvojnásob. Voda sem tam na břeh vyvrhla trosky loděk, jejichž majitelé byli natolik nerozvážní, že se pustili na moře právě zde, v Cornwallském úseku Keltského moře. Mořský vzduch prosycen pachem ryb tvořil jakousi podivnou směs, která by se nemusela lidem se slabým žaludkem líbit. Ovšem síla mořských vln narážejících na břehy dávala jasně najevo, že tady nežijí lidé se slabým žaludkem.
Na jedné z pláží stál muž. Jeho oblečení dávalo najevo, že pravděpodobně nebude patřit mezi chudinu, ale na druhou stranu, kdo z šlechticů by vstával takhle časně?
Plášť purpurové barvy vál ve větru a tím dodával postavě ještě dramatičtější vzhled. Tento gentleman si očividně potrpěl na fialové nebo červené barvy. Hedvábná bledě fialová košile, jejíž rukávy bylo možné zahlédnout zpod temně rudé sametové vesty, jenž byla povolená, a tak umožňovala svobodu pohybu. Boty z červené solidní kůže byly vyrobeny pro tanečníka, měly složité šněrování až ke kolenům a zahnutou špičku, která ale zatím vlastníka netlačila a ani nebyla příliš volná. Současné módě navzdory měl muž volné kalhoty nachového zbarvení, opět ze sametu. Kalhoty mu držel pás z ruměné kůže. Na hlavě měl červený klobouk zdobený zlatou přezkou. Ruce mu zahřívaly rukavice z načervenalého materiálu.
Ozbrojen nebyl. Za prvé proto, že v těchto ranních hodinách ještě každý rozumný vrah spí, a za druhé proto, že se od ostatních neočekávalo, že by se jej někdo pokusil napadnout.
Sundal si klobouk a nacvičeným pohybem si uhladil vlasy, které mu spadly do jeho šedozelených očí. Tvář měl tak nějak kostrbatou, jako by si sochař usmyslel, že se nebude zdržovat nesmyslnými detaily a vytesá do kamene ostré tvary, aby to měl už za sebou. Ale přesto z jeho obličeje, a především pak z pohledu jeho vlčích očí, bylo jasné, že tenhle člověk se nebude s nikým hádat. Nanejvýše by byl ochoten diskutovat a způsobu popravy odvážlivce, který by se mu snažil oponovat.
Zadíval se na moře a na lovící racky. Poté se škodolibě usmál a sebral ze země oblázek, potěžkal ho v ruce, a pak si vybral jiný. Spokojen s výsledkem svého rozhodnutí se otočil k rackům. Prohlédl si jejich rozmístění a v hlavě se mu zapnulo několik programů, které vyhodnocovaly, po jakém rackovi by bylo nejvýhodnější kámen vrhnout. Muž si spočítal rychlost větru, rychlost racků, pravděpodobnost změny směru některého z ptáků a našel si nejvýhodnější chvíli. Teprve po tomto několikaminutovém bádání oblázek hodil po rackovi, který se právě střemhlav snášel k hladině na svou kořist. V okamžiku, kdy už  rackův zobák prořízl hladinu moře, byl pták zasažen kamenem do temene hlavy. Naprosto nedůstojně pak tento elegantní tvor pleskl svým nyní už bezvládným tělem do moře.
Tak to byla dnešní první oběť lorda Meleganta, vévody z Cornwallu.

Na jiném místě, dvě stě kilometrů vzdáleném od pláže, na níž Melegant nemilosrdně hubil racky, se pomalu probouzel hrad Camelot. Lépe řečeno, probouzelo se služebnictvo, které mělo připravit panstvo na cestu do Cronwallu. Podkoní nastrojovali koně, kuchařky pekli a vařili, aby měla šlechta po cestě co jíst, kočí dělali poslední úpravy kočárů, úředníci balili lejstra a glejty, nádeníci nakládali zavazadla, léčitelky do svých vaků přidaly ještě nějaké bylinky a masti. Kdo ví, co se může stát,vždyť cesta je dlouhá.
Uprostřed toho shonu a všeobecného zmatku stál světlovlasý muž v dobře ušitých modrých šatech s vyšitým znakem Artušova Červeného draka na prsou. Vypadal jako někdo, kdo večer chodí spát poslední, aby dohlédl na dodržení večerky, a zase ráno vstává první, aby přinutil ostatní k práci. Tento muž nahrazoval a překonával všechny kohouty v království, a to nejenom v oznamování večerky a budíčku, ale i v kohoutí nadutosti a pýše. Králův nevlastní bratr Kay vám dokázal kdykoliv říct přesně na vteřinu, kolik je právě hodin, ale také vám kdykoliv dokázal, že jeho „vlastenecká hrdost“ překračuje únosnou míru.
Kay byl velice schopný velitel, bohužel pro něj (a naštěstí pro Artušovu armádu) se jeho taktické schopnosti vztahovaly jen a pouze na rozmístění sloužících v jídelně nebo na pořadí jednotlivých chodů. Proto si ani dobrosrdečný Artuš nemohl dovolit Kaye jmenovat třeba i jen desátníkem. Už jenom kvůli faktu, že by Kay své podřízené terorizoval s vytíráním podlahy a servírováním ke stolu.
Kay nebyl zlý, ba ani škodolibý. Svého bratra miloval nadevše a kdykoliv bylo na Artušovu adresu poznamenáno něco nepěkného, nactiutrhač si mohl vsadit jedna ku deseti, že skončí v jámě s opravdu ostrými kůly. Kay si myslel, že je nejdůležitější osoba království, že bez něj by se Artuš nikdy neobešel. Svým způsobem měl pravdu. Kdyby Kay neexistoval, bylo by království Logres příliš šťastné místo.
Na turnajích se Kay nikdy příliš nepředvedl. Tedy předvedl, ale opět ve své vychloubačnosti a samochvále. Šermovat uměl možná tak s vařečkou nebo pánvičkou, to byly totiž jeho oblíbené zbraně v boji proti služebnictvu. Kay byl přehnaně paranoidní. Za každým rohem viděl zabijáka, číši s nápojem nechal vždy nejméně čtyřikrát ochutnat, neočekávané návštěvy nechal vysvléci z šatů, aby se přesvědčil, zdali nemá návštěvník někde schovanou zbraň. Ostatní rytíři Řádu Kulatého stolu si z králova nevlastního bratra tropili vtípky, čímž mnohdy vyprovokovali Kayovu vynalézavost. Stačí jen připomenout, jak sir Weine Kaye potupně shodil z koně a prohlásil, že ho není důstojné, aby se bil s takovým budižkničemu a hned nato začal imitovat Kayův přeskakující hlas, který bývá tak často slyšet v chodbách Camelotu. Kay se ale ještě ten den Weinovi pomstil. Nechal mu do polévky přimíchat projímadlo. Chudák Weine pak strávil několik dní na hradní latríně.
Ale i přes všechny ty vtípky drobné války měli rytíři Kaye rádi. Stejně jako on je. Kay by se dal charakterizovat dvěma slovy: nejvyšší hofmistr. Myslím, že to mluví za všechno.
„Hejbněte sebou, kůže líný!“ křičel hofmistr na dva sloužící, kteří si odpočinuli po odnošení několika těžkých truhel, „Já vás mám celou dobu v merku, nemyslete si, že se tady budete flákat!“ káral dál hofmistr a hlas se mu rozčilením třásl, „Znám ty vaše metody, chátro líná! Děláte, že něco děláte, ale když se má něco dělat, tak nic neděláte, protože se děláte, že děláte něco jiného!“ Kayovi od úst prskaly sliny. „Nesnažte se mě rozzlobit,“ pravil Kay rozvztekaným tónem, „vy moc dobře víte, že jsem dobrák, že vám hodně dovolím, dnes jsem vás nechal spát o padesát sedm vteřin déle a vy mi to pak takhle oplatíte!“ Kay už byl rudý v obličeji, a tak musel svůj projev na chvíli zastavit, aby mohl do plic nasát trochu vzduchu.
O kus dál stáli dva mladíci, podle oblečení a zavazadel asi písaři, pomocní knihovníci nebo pobočníci kancléře. Oba se tvářili dost zachmuřeně, jako by se každou chvíli mělo stát něco strašného. Jeden z nich vyhodil do vzduchu mincí, kterou pak chytil do dlaně. Mládence otevřel pěst. Tomu druhému se viditelně ulevilo, dokonce mu po tváři přeběhl zlomyslný úsměv. Zato ten druhý byl nyní, takříkajíc, na prášky. V jeho případě by ale asi nepomohlo ani deset kamiónů aspirinu.
Mladý úředník udělal několik opatrných kroků směrem ke Kayovi. Poté se otočil ke svému příteli, který se usmíval jako Jack Rozparovač ve veřejném domě. „Jestli tohle přežiju, tak ho zabiju,“ učinil mladičký tajemník v duchu předsevzetí a poklepal Kayovi na rameno.         
„Ehm, promiňte, pane,“ začal mladík, ale větu nedokončil.
„Co chceš?!“ vyštěkl na chlapce Kay, „Nevidíš, že pracuju? Cožpak nemáš na starost nic jiného, než otravovat pracujícího člověka? Hmm? Tak odpovíš mi?“ Kay se na tajemníka výhružně podíval a ten se začal třást jako želatinová pochoutka. Kay se ušklíbl. Tak na téhle pochoutce si chtěl očividně dost pochutnat.
„No?“ vyzval třesoucího se mladíka, „Já čekám na tvou odpověď. Máš nějaký důvod, proč mě rušit v takhle naléhavou chvíli?“
Hoch se rozhlédl kolem sebe a hledal pomoc, někoho, o koho by se mohl opřít, někoho, kdo by mu v tomto momentě pomohl. Lidově řečeno hledal někoho, na koho by mohl svést své trápení, někoho, koho by obvinil z čehokoliv, třebaže zabil arcivévodu Ferdinanda. To, že k této události dojde až za čtrnáct století, byl teď zanedbatelný detail. Bohužel nikdo takový se v okruhu dvaceti tisíc kilometrů a v časovém období tisíc pět set let nenacházel.
      „Chm,“ řekl jinoch a vzápětí dostal od hofmistra políček.
      „Tak takhle se mluví s šlechticem? Takhle se mluví s hofmistrem? Takhle se mluví se svým chlebodárcem? Ty nevděčná holoto, okamžitě vyklop o co jde, nebo tě, na mou duši a na vepřový guláš, nechám zmrskat tak, že tě ani vlastní zrcadlo nepozná!“
      Mladíkova tvář byla zarudlá a byl na ní otisk hofmistrovy dlaně. Jeho pohled připoutala hofmistrova ruka, která sjela k biči za opaskem. Asi neměl moc na vybranou. Buď mluvit a dostat výprask, nebo mlčet a dostat výprask a pak promluvit a dostat výprask. První možnost pro něj byla přijatelnější.
      „Ztratili se listiny, které nám z Cornwallu poslali naši zpravodajové. Daňová přiznání, obchodní pakty, soudní spisy, všechno. Hledali jsme všude, ale nikde jsme nic nenašli.“
      No vida, ani to nebolelo. Mladý úředník zavřel oči v očekávání, kdy dostane další ránu. Kay chvilku přemýšlel, v této větě bylo na jeho omezenou mozkovou kapacitu nějak moc slov, proto musel chvilku vstřebávat informace. Poté se rozkřikl:
      „Jakže? Co si to dovolujete? Jak je vůbec možné, že díky vaší neschopnosti přišla Logresská rozvědka o vůbec nejdůležitější důkazy o aktivitách toho Cornwallského hada Meleganta? Copak existuje nějaké slovo, které by vystihovalo takovou nepořádnost, lenost, zahálčivost, nepozornost…“ Následoval dlouhý výčet snad všech lidských nectností (včetně impotentnosti), které kdy lidstvo poznalo. Kay měl velkou slovní zásobu, a když přišlo na nadávky služebnictvu, dokázal tak dlouho hříšníka plísnit a kárat, že se ten buď na místě oběsil anebo utopil (druhá varianta byla lepší, protože když se člověk houpal ve větru a kopal nožičkami, pořád slyšel Kayovy výčitky, kdežto ve vodě byla smrt poklidnější).
      Kay se náhle zarazil ve vyjmenovávání nadávek a odmlčel se. Něco muselo dojít i Kayovu slepičímu (pardon, kohoutímu) mozečku.
      „Moment,“ přemýšlel Kay nahlas, „když se ztratili nějaké dokumenty, proč s tím jdete za mnou a ne za kancléřem Dathanem?“
„No, to je právě to,“ mladík se nervózně usmál a oblízl si rty, „ten totiž zmizel taky.“
      V Kayově hlavě právě probíhala rovnice. Zmizení kancléře plus zmizení dokumentů rovná se spiknutí. Ne, nemohlo se to rovnat zapadnutí listin za skříň, nemohlo se to rovnat onemocnění kancléře nebo návštěva u zubaře. To se prostě a jednoduše rovnalo spiknutí. Na vyřešení tohoto příkladu jste nepotřebovali ani základní školu, každé malé dítě přeci vědělo, že když v jeden stejný den zmizí nejvyšší královský kancléř a důkazy proti největšímu odpůrci králových zákonů, je to prostě spiknutí. Spiknutí.
      „To je spiknutí!“ vykřikl Kay, „Poplách! Sabotáž! Spiknutí! Vzpoura! Revolta! Povstání…“ Kayův slovník teď hledal synonyma pro slovo „spiknutí“.
      Obyvatelé hradu, kteří ještě spali se probouzeli a jejich výrazy dávali znát, že tady někoho bude hodně mrzet, že je vzbudil. Opravdu hodně mrzet.
      Kay běhal po nádvoří jako splašené kuře (pardon, kohout) a burcoval vojáky, aby se připravili na pronásledování.
      „Rychle, nasedněte na koně a jeďte! Ten zrádce Dathan určitě jel do Cornwallu za tím všivákem Melegantem. Co na mě tak blbě zíráte?!“ Vojáci, služebníci i dvořané se však nedívali na Kaye (taky kdo by se na něj chtěl dívat, že) ale někam za něj. Kay se pomalu otočil. Nastala trapná tichá chvilka, takový ten okamžik těsně před tím, než se diváci rozesmějí.
      Na nádvoří se procházel kancléř Dathan, v ruce držel koláč, ze kterého hladově ukusoval a v druhé nesl svazek pergamenů.
      Když Dathan dorazil doprostřed nádvoří, všichni se začali naplno smát, někteří smíchem plakali, jiní se v bolestivých křečích pobavení váleli po zemi. Kay pochopil, že se zřejmě spletl, ale také věděl, že jestli si chce udržet alespoň zbytek své důstojnosti, musí pro to něco udělat.
      „Dost bylo legrace, teď zpátky do práce! A nepřejte si mě, jestli se budete flákat!“ zakřičel a své slova stvrdil prásknutím biče.

Nejvyšší královský kancléř Dathan za sebou zavřel dveře. Zkontroloval, zdali v místnosti není kromě něj někdo přítomen, a pak se opírajíce o dveře sesul k zemi. Ruka s koláčem se mu třásla tak, že některá maková zrníčka dospěla k názoru, že by bylo lepší pečivo opustit, protože jinak by je postihla žaludeční nevolnost. Druhá ruka křečovitě mačkala svazek dokumentů.
      Dathan několik minut seděl na zemi, zatímco se každičká buňka jeho těla otřásala jako dům v epicentru zemětřesení. Poté se kancléř Dathan s hlubokým nádechem postavil na nohy a rozhodným krokem přešel ke svému stolu. Na desku položil papíry, které rozdělil na dvě hromádky. Tu první si prohlédl s odporem, na druhou se zahleděl jako spokojený umělec.        
      „Povedlo se mi to,“ pochválil Dathan sám sebe, „Nikdo by to nesvedl lépe než já,“ pokračoval ve svých chvalozpěvech kancléř. Znovu se podíval na obě dvě hromádky. Ano, byly k nerozeznání, kancléřovi se dokonale podařilo napodobit písmo královského agenta z Cornwallu. Navíc si nikdo nestihl původní dokument vůbec prohlédnout, takže Dathan měl možnost do zprávy napsat jakékoliv údaje. Klidně i to, že v Cornwallu létají pečení holuby do úst nebo že v řece teče pivo.
      Falsifikát položil zpět na stůl a s originálem přešel ke krbu. Dathan se usmál.
      „Za těch dvě stě zlatých měsíčně mi to stojí,“ prohlásil uspokojeně a dokument zapálil.

Vévoda Melegant byl nervózní. To u něj nebyl příliš častý jev, většinou v jeho přítomnosti byli neklidní ostatní lidé, protože vévodův výsměšný a samolibý pohled mnohokrát přinutil i nafoukaného biskupa Gildase, aby s kňouráním sklopil zrak. Melegant se svojí proslulou rozvědkou patřil k nejobávanějším institucím v Británii, věhlas této sítě informátorů, vrahů, únosců, špiónů a vyvrhelů společnosti předčil pouze hofmistr Kay (ten však, jak už bylo řečeno, vás byl schopen rozlámat v kole i za to, že jste po sobě špatně spláchli záchod nebo že nezvedáte prkýnko. Inu, i takoví lidé mohou být v důležitých funkcích, jen si vzpomeňte na představitele CIA, FBI, KGB, Interpolu nebo Policie České republiky).
      Melegant se procházel po chodbách svého hradu Tintagelu. Hrad byl původně postaven coby letovisko jednoho římského zbohatlíka (tady narážíme na malý problém, a totiž na to, že jen masochista nebo sebevrah by si postavil své letovisko v deštivé Anglii a navíc ještě v Cornwallu nedaleko od bývalého sídla obra Gogmagoga a kyklopa Gerhora. To je stejné jako si postavit chatu s bazénem v Afghánistánu u Tora Bory), později byl ale keltskými obyvateli přestavěn na hrad, který plnil úkol ochrany Keltů před vetřelci z moře. Vzhledem k tomu, že na této části Anglie se už přes dvě stě let nikdo nevylodil s úmyslem násilně zabrat tento prohnilý ostrov, byl strategický význam Tintagelu lidově řečeno na pytel. Nutno podotknout, že přestavba proběhla před sto lety. No nejsou ti Keltové divní?
      Melegant se dostal k moci po svém otci Bagdemagovi Cornwallském, který byl bratrem vévody Gerloise. Gerlois byl ten nešťastník, který se postavil slavnému a opěvovanému Utheru Pandragonovi, otci našeho skvělého Artuše. Tím pádem se Melegant stal nepřímým bratrancem Artušovým, a zároveň byl bratrancem někoho jiného. Ten někdo musel být dost významnou osobou, aby se ho Melegant bál. Králova nevlastní sestra lady Morgana byla též Melegantovou nevlastní sestřenkou. Pch, celá ta fraška okolo šlechtictví je jenom rodinný podnik. Ale tenhle podnik Melegantovi hodně vynáší.
      Když se Melegantovi podařilo dosáhnout stolce vévody (to bylo doprovázeno několika bezvýznamnými vraždami, mimo jiné i vraždou chudáka starého Bagdemaga), začal římské letovisko zvelebovat, aby se v něm dalo lépe žít. Obnovil lázně, saunu a dokonce i malý amfiteátr, který zde bývalý vlastník zanechal. Začal sbírat rukopisy knězů, naučil se číst a psát nejen latinsky, ale i řecky a egyptsky, což bylo na jednoho člověka až příliš. Z lékařských spisů vyčetl recepty na nejrůznější nemoci, z těch právnických zase na nejrůznější problémy. V Logres nebyl pravděpodobně nikdo vzdělanější než právě lord Melegant, pokud nepočítáme Merlina, ale ten to dostal už do vínku darem. Melegant musel dřít a cvičit, aby zvládl základy matematiky, astronomie, práv, umění a mnoha dalších oborů, odměna na něj však čekala ve formě nejlákavější. Měl reálnou šanci stát se logreským králem. A tu šanci pořád má, protože právě jeho kvality uchvátily Její Výsost královnu Morganu, vládkyni Lothianu a Orknejských ostrovů. Ta mu při jedné ze svých tajných návštěv na jihu darovala jedno za dvou Zrcadel, které ukradla Merlinovi a druidu Zadokovi. Zrcadla měla moc vytvářet magickou cestu, tedy když někdo vstoupil do jednoho Zrcadla, objevil se na místě, kde se nacházelo druhé a naopak. Zároveň bylo možné se skrze Zrcadla dívat na „druhou stranu“, bylo možné vnímat všechny zvuky i vůně z „krajiny za Zrcadlem“. Zrcadlo bylo možné „aktivovat“ jedním velice složitým kouzlem, jehož postup a náročnost zvládali jen nejmocnější čarodějové. K těm Morgana bezpochyby patřila. Melegantovo Zrcadlo bylo v provozu neustále, to Morganino se rozjasnilo pouze ve chvíli, kdy Morgana provedla svůj rituál k otevření magické cesty. Zrcadla byla snadno zničitelná, jediný háček byl v tom, že pokud byly obě aktivovány, nebylo možné jim nijak ublížit, naproti tomu když byly vypnuté, stačilo do něj jen neopatrně ťuknout a po zemi se válely magické střepy. Kdo ví, co by se při zničení tak mocného magického zřídla mohlo stát, určitě bych ale nikomu nedoporučoval být v případě rozbití některého ze Zrcadel v blízkosti této nehody. No, abych se lépe vyjádřil, nikomu bych nedoporučoval být v takovém případě na stejné planetě, kde k tomu došlo. Nejbezpečnější by bylo, kdybyste se při likvidaci Zrcadel nacházeli o nějaký vesmír či dva dál.
      Melegant si byl vědom své důležitosti, a proto své Zrcadlo umístil do tajného sklepení z dob vévody Gerloise. Bylo spíše takové formální opatření, protože i kdyby Zrcadlo někdo viděl, bylo to prostě jen zrcadlo. Horší by bylo, kdyby se před nálezcem obraz náhle rozplynul a změnil se v něco, co se kolem nešťastníka rozhodně nenacházelo. Proto Melegant Zrcadlo uklidil do bezpečí. Vlastně do bezpečí uklidil ostatní obyvatele hradu, protože královna Morgana by mohla být poslední věcí, kterou by ve svém životě spatřili. Vyjma ohnivé koule, oblíbeného kouzla Její Výsosti. O existenci Zrcadla věděl kromě Meleganta jen velitel stráží Tibor a Melegantova skoro-milenka Alice Heartbreaksová. U těch si Melegant mohl být jistý, že o Zrcadlu neřeknou Logresské tajné službě. Tibor na to měl moc malou fantazii a Alice zase moc velkou. To znamená, že Tibora nenapadlo, že by si tímto způsobem mohl obstarat tolik peněz, že by si nadosmrti žil jako král a Alice si zase dokázala živě představit, co by jí Melegant provedl, kdyby jeho tajemství někomu řekla.
      Vévoda prošel kolem kuchyně, kde se začala připravovat snídaně pro služebnictvo (panstvo jedlo až o cca tři hodiny později) a zahnul do…do…do. Do zdi. Melegant se slabě pousmál. Na tohle opatření byl velmi hrdý, iluze zdi byla tak věrohodná, že lidský mozek prostě nepřipouštěl, že je to jen magie. Na zdi se dokonce tvořili pavučiny, lezli po ní brouci, usazoval se na ní prach, zkrátka řečeno, byla to mistrovsky provedená iluze stěny, kterou zde vytvořila samotná Morgana.
      Chodba za zdí byly špinavá, stará a zašlá, v prachu byla vyšlapaná cestička někým, kdo tudy pravidelně chodí, ale jinak působila dojmem tisícileté hrobky. Když se návštěvník zastavil, mohl slyšet zvuk vzdáleného moře, které se rozbíjelo o útesy. Chodba byla strašidelná, protože svou ponurou atmosférou působila na každý pór vetřelcovi kůže, vplížila se mu do mysli a tam ho dávila a stravovala tak dlouho, dokud nešťastník nezešílel. Opět drobný magický dárek od královny Morgany. Tenhle hrad byl její magií natolik prošpikován a zaplněn, že kdokoliv, kdo by se snažil v Tintagelu čarovat, by zažil největší ohňostroj svého života. Na tak velkolepou podívanou by nikdy nezapomněl, protože by na to už neměl čas.
      Melegant dorazil ke starým dveřím. Dlouhý pobyt ve vlhkém podzemí se na dveřích skutečně podepsal, na mnoha místech byly plesnivé, lépe řečeno dveře byly jedna velká plíseň, kde tu a tam bylo vidět kus starého červy prožraného dřeva. Melegant se znechuceně dotkl kliky a dveře otevřel. Místnost za nimi vypadala jako dům po hurikánu, ale pořád byla pro život přijatelnější než chodba, kterou se k ní šlo. Možná proto si zde udělalo příbytek několik krysích rodin, které spolu válčili o nejteplejší místo, které představovalo velké křeslo uprostřed místnosti. Naproti křeslu bylo obrovské asi dvoumetrové zrcadlo, které bylo vsazeno do zdi. Melegant zašlápl jednu z pobíhajících krys a čekal. Nemusel čekat dlouho, po chvilce se obraz v Zrcadle změnil. Teď v něm bylo vidět luxusně zařízenou komnatu s mnoha koberci a kožešinami, na zdi byly tapiserie a gobelíny, které znázorňovali velké bitvy z časů římské říše. Některé stěny byly též ozdobeny obrazy velkých vojevůdců nebo politiků. Pokoj za Zrcadlem byl vybaven několika stolky z krásného dřeva, na kterých byly pečlivě rozloženy hromádky papírů nebo mramorových desek. Na žádném ze stolků nechyběla mísa s čerstvým ovocem a amfora vína. U každého stolku byla pohodlná židle. Místnost vyhříval krb, na jehož římse byly vystaveny zlaté a stříbrné talíře. Velkou část světnice zabírala pohodlná pohovka s pozlacenými nohami. Součástí místnosti bylo také obrovské křeslo potažené rudým suknem, na kterém seděla překrásná žena, jenž si opírala nohy o podnožku.
      Královna Morgana byla pořád velmi krásná, a to i přesto, že jí táhlo na pětačtyřicet. Její krásná pleť byla stejně tak svěží a jemná, jako když jí bylo dvacet. Černé rovné vlasy jí sahaly až téměř k pasu. Pečlivě ušité šaty byly v oblasti hrudníku vybouleny, a tak dávaly tušit, že se pod nimi nachází něco velice pěkného. Pečlivě upravené obočí dohlíželo na krásné hnědě oříškové oči, které se při mrknutí zavřely víčky s dlouhými řasami. Ústa byla plná a sladká, každý, kdo okusil jejich chuť, mohl mluvit o nejsladší pochoutce na světě.
      „Má paní,“ řekl Melegant a poklekl. Morgana se svůdně usmála. Byla ráda, když před ní padali na kolena rytíři, diplomati a politici. Bylo to vyjádření úcty k ženě a takováto úcta se ve středověku tak často neviděla. Morganu to vždy dokázalo příjemně naladit.
      „Vstaň a posaď se, můj milý Melegante,“ vybídla Morgana vévodu. Ten vstal, ale když se podíval směrem ke křeslu, na němž se právě pářily dvě krysy, rozhodl se, že to není nejlepší nápad.
      „Radši postojím, má paní. Koneckonců, není mě hodné sedět ve vaší přítomnosti,“ vymluvil se Melegant.
      Morgana se znovu pousmála a tím Melegantovi vehnala do krve další dávku hormonů. Melegant neměl rád tyhle její hrátky. Zkoušela ho, ale on se nikdy neodvážil ani slůvkem se zmínit o jakýchkoli Morganiných tělesných přednostech.
      „Budiž,“ dala královna svolení Melegantovi a pokračovala: „Blíží se náš velký den. Už brzy se ten hlupák Artuš skloní před mou mocí, už brzy můj syn dosedne na logreský trůn.“            
      Při těchto slovech po Melegantově tváři přeběhl výraz, který by se dal definovat jako pobavení. Vévoda měl královnu rád, byl a chtěl by být k její osobě loajální, ale nikdy nedopustí, aby mu někdo sebral trůn. To by připustil jen jako mrtvý. I když v Morganině případě tato varianta nebyla zcela vyloučena, protože ani Melegantův důvtip by asi nepřekonal její magické schopnosti.
      „Za pět dní sem na tvůj hrad dorazí Artuš a jeho doprovod,“ oznamovala Morgana.   Melegant přikývl. To nebylo nic nového, král jsem měl dorazit na inspekci, kterou inicioval Kay z domněnky, že Melegant je zrádce. On jím sice byl, ale nikdo to neměl vědět a už vůbec na Kay, nicméně Kay ze spiknutí podezříval i svou babičku, takže si Melegant mohl být jistý, že hofmistr nemá žádné důkazy a dohady ho z cesty neodstraní.
      „Proto je nutné se na příjezd mého bratra připravit. Samozřejmě by bylo mnohem snazší, kdyby král skonal už po cestě v Cornwallském hvozdu, ale nesmíme ho podcenit. Takže v den, kdy sem přijede, ti pošlu komando svých nejlepších zabijáků, kteří ho zlikvidují. Už jsem zajistila krytí naší bohulibé činnosti, na tobě je jenom doladění některých detailů této operace. Okolo šesté hodiny projede na dohled pobřeží Cornwallu loď s vlajkou jednoho saského kmene. Ve stejný okamžik na východní hranici Logres přepadnou Sasové z království Mercia. Celé to bude vypadat jako vzbouření Sasů, nastane další krvavá ale rychlá válka, která skončí podobně jako ta poslední. Sasové budou opět poraženi stejně jak na Mons Badonicus. Pak přijde armáda z Gore a z Orknejí, přinutí obyvatele Logres k poslušnosti a Mordred se stane králem Logres a východních saských království. Tobě připadne celá Dumnonia i s Wessexem. Žádné sporné body tady nevidím, takže se můžeme pustit do projednávání podrobností.“
      Melegant jeden sporný bod viděl, ale prozatím jej přehlédl.
      „Jen jedna drobnost, má paní,“ začal Melegant přetvářet původní plán, „Hofmistr Kay určitě po příjezdu zkontroluje celý hrad, proto vás chci požádat, abyste své muže poslala až potom, co proběhne kontrola. Tedy okolo sedmé hodiny večerní, kdy se všichni budou nalézat u hodovní tabule.“ Při slově „muže“ sebou Morgana nepatrně trhla.
      „Dobrá, v sedm pošlu své ‚muže‘,“ svolila královna. V hlavě se její myšlenky bouřily. Proč to musí být ‚muži‘? Copak ženy nejsou stejně schopné? Je dokázáno, že zadaný úkol ženské pohlaví řešilo a vyřešilo mnohem svědomitěji a efektivněji než ‚muži‘. Pch, odporný sexismus!

Artuš vstal z lože a přehodil si přes ramena župan. Otevřel okenice a nechal do místnosti proudit zlaté zářijové sluneční světlo. Jeho pokoj měl několik oken, takže král se zájmem pozoroval východ i západ slunce. Je zvláštní, jak málo některým stačí ke štěstí. Takovému Artušovi stačilo jen to, aby druhý den ráno slunce vyšlo a večer zase zapadlo. Artuš chvíli hleděl na sluneční paprsky, které zalévaly ospalou zem novou denní energií. Král se protáhl a posilněn sluncem vyšel ze své ložnice do předpokoje. Tam na něj k jeho radosti čekala připravená snídaně. Bohužel, hned vedle snídaně byla na stole i dnešní ranní korespondence. Artuš si unaveně odfrkl a posadil se.
      Zatímco se probíral tou spoustou papírů na jeho stole, do pokoje vešel starší muž s přísným výrazem ve tváři. Oblečený byl v zeleném hábitu s žlutými výšivkami, čelo mu zdobila stříbrná čelenka se vsazenými smaragdy. Opíral se o vysokou hůl z dobře opracovaného světlého dřeva, která měla v hlavici zasazené smaragdy, které byly poskládány do tvaru vejce. Měl dobře střižený plnovous, do kterého byly umně vpleteny citrínové jehlice.
      Stařec čekal, až si ho král všimne, ale po několika minutách vyčkávání došel k názoru, že na to nemá celý den a odkašlal si. Artuš zvedl hlavu, a když zjistil, kdo proti němu stojí, okamžitě vstal ze židle.
      „Merline! Proč jsi mě neupozornil na svou přítomnost? Jak dlouho tady čekáš?“
      Merlin zavřel oči. Pak je otevřel a řekl: „Na pozornost mysli tvé já čekal přesně dvanáct minut a jednadvacet vteřin, logresský králi. Doufám, že já tebe nevyrušil v nějaké činnosti závažné?“
      Teď zavřel oči Artuš. Snažil se totiž přeložit to, co mu Merlin řekl.
      „Ne, nic důležitého jsem na práci neměl, ale ty mi musíš něco závažného chtít, když jsi kvůli tomu opustil svou věž.“
      Merlin přikývl. Svou pracovnu opouštěl málokdy, důvodem bylo asi to, že jeho věž se tyčila do výšky osmdesát metrů a kouzelníkovi se nechtělo všechny ty schody vycházet. Když něco někomu chtěl, poslal pro dotyčného svého cvičeného havrana, takže zatímco si mág hovil v křesle, musel král nebo jiný nebožák vyšlapat všech osm set schodů nahoru a pak zase dolu. Nutno podotknout, že dolu to bylo mnohem složitější, protože Merlin své schodiště začaroval tak, aby se každému zdálo, že místo schodů pod ním zeje propast, na jejímž dně je věc, které se dotyčný nejvíce bál (většinou to byla manželka, drak, obr lidožrout, manželka, přízrak, obří pavouk, manželka, upír, zombie, manželka nebo cokoliv jiného). Merlin měl dost zvrácený smysl pro humor. Dodneška se starý kouzelník bude smát výrazu rytíře Rivalena, kterému se Merlin proměnil v pečené kuře, a když si chtěl sir Rivalen kus uříznout, změnil se Merlin do své původní podoby. Rivalen byl z toho tak vyděšený, že se stal vegetariánem.
      „Ano, králi,“ přisvědčil starý mág, „Jdu ti oznámiti, že s doprovodem tvým já nepojedu do hradu Cornwallského. Mně to jest velice líto, však práci jinou já už dohodnutou mám.“
      Další pauza potřebná pro překlad.
      „Ale ne! Proč nemůžeš? Vždyť ty jsi ta nejdůležitější osoba království!“ zaprotestoval proti Merlinovému rozhodnutí Artuš.
      „Nikolivěk, pane můj a příteli též, králi logresský, Artuši Pendragone. Ty sám jeď do Tintagelu a tam zachovej se jako vládce. Pozor dávej, aby tě vévoda něčím nepodvedl, protože on velice obratný je v řeči, nenech se jím uchlácholiti a jednej v zájmu lidu svého. Já poselství mám pro pannu z Jezera a té já ho musím dát.“
      Artuš si Merlinovo vysvětlení převedl do normálního jazyka. Pokrčil rameny. Teď to bylo jasné, když je v tom Jezerní panna, Merlina nikdo nepřesvědčí, aby od toho svého ‚poslání‘ upustil. Možná bude na těch babských klepech něco pravdy. Třeba se Merlin do panny z Jezera skutečně zamiloval, i když bylo těžké představit si zamilovaného Merlina.
      „To mě moc mrzí. Budu se řídit tvými radami. Snad se mi podaří rozhodnout ve prospěch logresského lidu.“
      „To dozajista, králi můj,“ řekl Merlin a s poklonou odešel.
      Artuš se vrátil k pročítání dopisů. Každý den mu přicházeli žádosti do šlechticů, soudců, starostů, fojtů, biskupů i od obyčejných lidí, kteří se u jeho osoby dovolávali poslední naděje a spravedlnosti. Král měl svůj lid velice rád, proto bylo nemyslitelné, aby se mu nevěnoval. To z něj sice dělalo skvělého a oblíbeného panovníka, ale na druhou stranu to bylo už pěknou řádku měsíců, co byl Artuš naposledy na honu nebo divadelním představení. Královský svět není žádný med. Artuš byl se svým vládním kabinetem spokojen, kancléř i tajemníci mu hodně usnadňovali práci (tedy alespoň si to myslel). Také si dokázal výtečně poradit s kolaboranty a zrádci, od toho měl Logresskou tajnou službu pod velením svého nevlastního bratra Kaye. I když se většinou nepodařilo dohlížet na spravedlivý chod celého království, bylo Logres prosperující říší, která v mnohém předčila i Řím. Nikdo z poddaných si nestěžoval (ale kdyby si stěžoval, tak by mu to bylo stejně pranic platné), všichni žili ve svornosti, částečné rovnosti a rádoby bratrství.
      (Na tomto místě bych si dovolil malou fantasticko-historicko-politicko-geografickou vsuvku: Svaz Logres se skládal z několika keltských království, kterým vládl Artuš coby dědic Uthera Pendragona. Království Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Rheged, Gododdin a Lothian se dále dělily na nesčetné množství menších knížectví, vévodství, hrabství, baronství a zemanství. Bylo až udivující, že všichni ti baroni a jim podobní Artuše opravdu uznali jako svého vládce. Pravda, pár jich ze začátku muselo okusit chuť Excaliburu, ale brzy se všichni sjednotili proti společnému nepříteli – Sasům. Ti vytrvale doráželi na logresskou obranu a nehledíc na své ztráty doufali, že se jim podaří podmanit celou Británii. Po bitvě na Mons Badonicus sice jejich nájezdy trošku polevily, ale nikdo si nemohl být nikdy jistý. Zvlášť, když jde o Sasy. Sasové kontrolovali už více jak polovinu Británie, jejich království Bernicia, Deira, Elmet, Lindsey, Essex, Wessex, Sussex, Kent, Hwicce, Mercia a Magonsaete nebyly nijak neobyčejně jednotní, ale když šlo o drancování sousedů, vždy se dokázali dohodnout.
Horská říše trpaslíků a šotků se snažila do problémů ostatních nemíchat a radši si kutali ve svých podzemních síních. A království Gore, země zkázy, utrpení, nenávisti, zloby, hněvu, trýznění, záhuby a všeho zlého se všemi a pořád. Nezdálo se, že by králi kyklopů Gatamovi docházeli vojáci. Skřetích, orčích, gobliních, kyklopích a trollích hrdlořezů bylo, je a vždycky bude dost. Pak tady byly ještě dvě království, které na spory ostatních shlížely poněkud shora (ze severu). Orkneje a panství na Stormway byly nad věcí, občasně někoho podpořily, střídaly strany jako ponožky a na smrt se obě dvě království nenáviděly. Morgana a Archano, první nekromant, byli odvěcí sokové, kteří rozhodovali o běhu Británie. Je asi jasné, že ten, kdo by získal Excalibur, ovládl by nejenom celou Británii, ale i državy římské říše. Takže pokud jste si z tohoto výkladu něco odnesli, je to jedině dobře. Pokud ne, tak to máte smůlu).
      Ozvalo se zaklepání.
      „Dále,“ odpověděl Artuš a složil papíry. Do komnaty vešel nejvyšší královský kancléř Dathan.
      „Můj pane,“ uklonil se a předal králi do rukou dokumenty, které byly v deskách Přísně tajné, „zde jsou tajné informace z Cornwallu. Vše jsem pečlivě prostudoval a nenašel jsem nejmenší odchylku oproti přiznání od lorda Meleganta. Sir Kay pravděpodobně přeháněl. Osobně bych doporučil stáhnout Logresskou tajnou službu z Cornwallu a přeložit ji na nějaké příhodnější místo. Třeba na tajnou misi do Elmetu, prý se tam připravuje nájezd a my bychom měli mít nějaké bližší zprávy z fronty.“ Dathan vychrlil návrh jako pečlivě připravovaný a nacvičený divadelní monolog. Teď nechával Artuše zpracovat jeho nabídku.
      Artuš zalistoval dokumenty a to samé provedl i s jinými listy na stole. Po chvilce bádání se obrátil k Dathanovi.
      „Ano, zdá se že je všechno v pořádku,“ připustil, „ale počkám si na osobní zprávu od našich agentů. Do té doby bude služba v Cornwallu ponechána, už kvůli bezpečnosti sira Meleganta. Teď se běžte připravit na cestu, sbalte vše potřebné a Kayovi vzkažte, ať po ránu tolik nehuláká.“

Sir Uwain a sir Weine spolu bojovali. Oba navlečeni v plátových zbrojích, oba v sedlech koní, oba s helmou na hlavě. Jedinou komickou záležitostí bylo to, že byli ozbrojeni dřevěnými meči. Oba rytíři byli totiž tak silní a prudcí, že kdyby se sekli rytířskými meči, nemuseli by to přežít. Tedy neměli by to přežít, protože jinak by to popíralo veškeré fyzikální i biologické zákony.
      Uwain i Weine byli dobrými šermíři. Nepatřili sice mezi tu špičku, ke které se řadili Artuš, Lancelot, Gawain, Sagramor, Pelinor, Lamorak nebo Melegant, ale stále na turnajích zaujímali dobrá místa. Měli stejný styl boje, oba sázeli na důrazné sekání do protivníka, kterého pak už unaví věčné krytí a přejde do protiútoku. Soupeř však nepočítá s tím, že by se Uwain či Weine nekryl, čímž se automaticky zařadí na seznam mrtvých. Uwainovi i Weinovi bylo jedno, když nějakou tu ránu schytají, důležité pro ně je, aby na konci souboje byl mrtvý ten druhý. A když ne mrtvý, tak alespoň dostatečně zmrzačený.
      Uwain a Weine plnili tradiční představu většiny obyvatelstva o rytířích. Oba byli příliš hloupí na nějaké složité přemýšlení a zároveň byli dost inteligentní, aby si dali dohromady svůj díl práce a žold od toho, co si je najímá. Weine byl synem vévody z Gloucesteru a Uwain byl zase synovcem barona z Bathu. Weine a Uwain byli členi Řádu Kulatého stolu, ke kterému patřili už čtvrtý rok. Nebavilo je zůstávat na jednom místě a rozptylovat se turnaji, toulali se po všech království svazu Logres a tajně jezdili i do saských království. Rádi měřili své síly s kýmkoliv to šlo a to z nich udělalo zkušené a protřelé válečníky, kteří nebyli neomylní, ale jejich znalosti se upotřebili v každé bitce.
      Zatímco takto šaškovali s dřevěnými zbraněmi, opodál jejich hrátky pozoroval sir Sagramor, velitel Artušova doprovodu. Tento přísný rytíř měl obličej posetý jizvami. Byl málomluvný, nesnášel plytké a zbytečné řeči. Sagramor měl u Kulatého stolu své křeslo už dvanáct let, tedy od chvíle, kdy byl Řád založen. Sagramor patřil k Artušovým nejoddanějším rytířům, a to byl také důvod, proč z něj Artuš udělal velitele své osobní gardy. Muži, kteří prošli výcvikem sira Sagramora, byli tvrdí hoši. U těch si mohl být král jistý naprosté věrnosti a loajality. A to bylo velice vzácné zboží. Sagramor dříve hodně jezdil po boku svého vládce, ale poslední dobou jeho meč zahálel v koutě Sagramorovy komnaty, odkud byl brán pouze na turnaje, které král pro rozptýlení uspořádal. Tehdy se ovšem ukázalo, že Sagramor je stále rytířem zdatným a udatným, kterému se na bojišti málokdo vyrovnal.
      Sagramor se díval na soupeřící rytíře a v duchu počítal všechny jejich chyby, jichž se rytíři dopustili. Starý veterán se ušklíbl. Weine a Uwain sice nebyli úplnými poleny, ale Sagramor měl velké nároky a to, co právě Weine s Uwainem předváděli byl v jeho očích taneček holčiček. On sám by si podal deset takových Weinů a to by se na to nemusel nijak zvlášť soustředit.
      Když Sagramora omrzelo dívat se na souboj Weina a Uwaina, odešel dohlížet na přípravy ozbrojeného doprovodu. Chtěl své mužstvo ještě před odjezdem trošku prohnat a připravit je na všemožné varianty, protože cesta do Cornwallu je dlouhá, a pokud se Artuš nechce zdržovat dvoudenní oklikou, bude se muset jet skrz Cornwallský les, kde sídlí elfové. Sagramor sice nevěřil povídačkám, že elfové přepadávají královské konvoje, ale opatrnosti není nikdy dost.
 
Lord Melegant se probíral zprávami svých špiónů (shodou okolností to samé o dvě stě kilometrů dál dělal i Artuš, zajímavé že?). Už dlouho hledal tu krysu, která na něj donášela Logresské tajné službě. Zradu považoval Melegant za nejhorší zločin a renegáty trestal tím nejhorším způsobem – nechal je napospas Černé chodbě. Ta v jejich mysli prováděla to nejhorší mučení, trýznila jim duši, vyvolávala dojmy bolesti, utrpení, úzkosti a blízké smrti. Nejpříšernější ale bylo, že po této proceduře Melegant nechal odpadlíky naživu. Z těch zbyly trosky, které by i tomu nejkrutějšímu vládci vehnaly do očí slzy. Ne však Melegantovi nebo Morganě. Jejich neústupnost, s jakou se vypořádávali s odrodilci, hraničila s fanatismem. Vévodovi pak možná přišlo trestanců líto, ale po vzpomínce na jejich provinění se obrnil nesoucitností a nemilosrdností, jež z něj činily toho nejukrutnějšího tyrana, jímž by nepohnula ani skála.
      Melegant se nemohl dobrat toho odporného donašeče, vždyť o své papírování se staral sám, do zpovědnice nechodil (protože by mu to stejně k ničemu nebylo, jen by možná docílil toho, že by farář skočil pod tíhou Melegantových hříchu z útesu), samomluvou nemluvil, a kdyby se někdo v tomhle hradu pokusil o čtení myšlenek, měl by telepat vymytou hlavu, neboť magická ochrana, kterou vevnitř a kolem hradu vytvořila Morgana, by si s každým čarodějem hravě poradila, dokonce ani Merlin by zde moc nedokázal. Proto si Melegant nedokázal vysvětlit, jak se na Camelot dostaly přesná znění jeho výnosů a verdiktů. Naštěstí se mu znovu vyplatilo mít v královské kanceláři podplaceného člověka. To Melegantovi zajistilo částečnou ochranu, ale když má král přijet do Cornwallu teď, co mu zabrání, aby se informátorů zeptal osobně?
      Melegant nebyl dobrým ani špatným panovníkem. O své poddané se téměř nestaral, ale zase jim nepůsobil žádné komplikace. Když do jeho pracovny přišla stížnost na nespravedlnost některého soudce nebo starostu, popravil pro jistotu obě zúčastněné strany, žalujícího i žalovaného. Tak vyřešil všechny problémy a zařídil tak, že šlechta, duchovní, soudcové i všichni ostatní se s chudinou radši dohodli na kompromisu, než aby viděli svou hlavu na jednom kůlu z palisád Melegantových opevněných táborů. Vzato kol a kolem, byl Cornwall šťastným vévodstvím, nikdo si nevšímal druhého, a pokud se nikdo nesnažil dělat problémy, mohl si nerušeně a v blahobytu žít i zemřít. Melegant se dokonce poučil z toho, že staří lidé mohou mít dobré nápady (jeden starý žebrák přivedl Meleganta na myšlenku, jak s nejmenšími ztrátami dobýt jedno saské území. Tímto činem Melegant v Artušových očích povýšil. Melegant posléze žebrákovi dal padesát zlatých. Žebrák, který v životě tolik peněz pohromadě neviděl, si pomyslel, že je v nebi a štěstím zemřel. Melegant si pak peníze samozřejmě zase vzal zpět, ale pořád to od něj bylo šlechetné, nemyslíte?) ze státní pokladny vyplácel všem lidem starším nad padesát let důchod pět zlatých měsíčně. To sice nebylo moc, když denní minimum na stravu jsou tři stříbrné, ale bylo všeobecně přijímáno jako čin lidství a dobročinnosti. Problémy byly v daňových přiznáních (ostatně, s těmi jsou problémy vždycky). Cornwall vydělal daleko víc peněz, než Melegant udával v daňových zprávách. A to bylo podle zákonů svazu Logres hrdelním zločinem. Krom toho měl Cornwall mnohem větší armádní stavy, než mu bylo povoleno. Kdyby Melegant chtěl, mohl za pomoci Gore a Orknejí ovládnout Logres už teď, ale bylo by to zbytečně krvavé. A pro Meleganta bylo prioritní za co nejmenší cenu co nejvíce získat,
      Ozvalo se zaklepání (o dvě stě kilometrů „vedle“ se také ozvalo zaklepání, zajímavé že?).
      „Dále,“ odpověděl Melegant a složil papíry (z nějakého nepochopitelného důvodu to samé ve stejném okamžiku udělal o dvě stě kilometrů dál Artuš). Do komnaty vešla Alice Heartbreaksová.
      Alice Melegantovi hodně připomínala Morganu. Měla sice hnědé vlasy a navíc je měla daleko kratší než Morgana. Ani v obličeji nebyla královně podobná, Alicina tvář byla více opálenější a byla též…no dobrá, řekněme si to na rovinu: Alice byla mladší a možná i hezčí než Morgana, ale tato myšlenka byla pro všechny zapovězena, lidský mozek totiž nedovoloval, aby se někomu líbil někdo víc než lady Morgana. Každý měl totiž pud sebezáchovy.
      S úsměvem a hlubokým výstřihem se Alice posadila před lorda Meleganta a svůdně se usmála. K ďasu! Další podobnost s Morganou!
      „Měl bych pro tebe práci, má drahá,“ začal Melegant a posunul k Alici svazek s dokumenty. Ta na něj pohlédla s odporem. Alice Heartbreaksová byla do vévody zamilovaná (ona by to jistě nazvala obchodním aktem a v podstatě by měla pravdu, protože kdyby byl Melegant chuďas, těžko by o něj Alice stála) a to až natolik, že se kvůli němu naučila číst. Bohužel, ne vždy si dané slovo přečetla dobře, takže se nedalo počítat s tím, že by Melegantovi dělala sekretářku, což by jí zase usnadnilo práci se získáváním Melegantova srdce (pokud nějaké měl). Dopadlo to tak, že si Melegant jako pobočnici vybral bývalou představenou jednoho z Cornwallských klášterů (ovšem až potom, co se zřekla Boha a přísahala věrnost jedinému bohovi – Melegantovi samotnému). Alice to přijala velice špatně (popravila dva sloužící za údajné spolčení se Sasy) a začala na sekretářku žárlit. To bylo pro nedoslýchavou šedesátnici docela nepříjemné.
      Alice papíry odsunula zpět k Melegantovi.
      „A jakou?“ zeptala se slečna Heartbreaksová s obavami v hlase. Proboha, jen ať to není nic, kde bych musela něco číst!
      „Je tu jeden muž, který by mohl pokazit veškeré mé plány s Artušem. Ten muž ví, kdo je špiónem Logresské tajné služby a je věrným rytířem Artušovým. Tvůj úkol je zjistit, kdo je zrádcem z mého hradu a zajistit, aby se o nic nepokusil, když bude Artuš vražděn Morganinými zabijáky.“
      „A jak to mám udělat, můj pane?“
      „Jednoduše. Vyspíš se s ním.“
      Alice z této noviny nebyla zrovna nejšťastnější, ale co by pro svého pána neudělala. Koneckonců, alespoň má jistotu, že bude v posteli s urozeným rytířem a ne nějakým venkovským buranem.
      „Kdo je ten rytíř?“
      Nyní se usmál Melegant.
      „Hofmistr Kay.“
      „Cože!?“
      Tak tohle byla od Meleganta podpásovka. Už jen jít do jedné místnosti s tím odpudivým domýšlivým hlupcem vyžadovalo nadlidské úsilí. A Melegant jí najednou posílá k němu do postele. Nikdy!
      „Nikdy!“
      Melegant se na ní podíval s arogancí jemu vlastní. Znal Alici už čtyři roky. Okolnosti jejich seznámení nebyli zrovna nejpříjemnější. Určitě ne pro Alici. Alice byla sirotek, který vyrůstal na ulici a živil se tím, co mu milosrdná ulice a méně milosrdní lidé dali. I přesto, že byla nucena žít ve svrabu a špíně, vyrostala z ní krásná dívka, které si všimli kuplíři. Příroda však Alici kromě krásy obdařila i inteligencí a vynalézavostí. Po několika týdnech se celá kuplířská banda pobila, protože s každým Alice něco malého měla. Stačilo zatahat za pár nitek a bylo to. Dál přežívala jako sňatková podvodnice, ale jednou natrefila na sousto, větší, než mohla spořádat. Pokusila se svést sira Tremoura, jednoho z rytířů Kulatého stolu. Ten se do ní zamiloval, oženil se s ní, ale byl bystrý a domyslel si, co Alice sleduje tím, aby jí pomohl ze starých dluhů. Tremour se rozhodl, že jí postaví před soud jako cizoložnici a podvodnici, ale Alici se podařilo soudce obměkčit, takže nakonec skončila v klášteru. Tam se jí moc nelíbilo, a tak utekla. Schovávala se před boží i světskou spravedlností, až dorazila do Cornwallu, do míst, kde královské ani božské slovo příliš neznamená proti tomu, co řekne lord Melegant. Zubožená a strhaná z dlouhého prchání se schovala na Tintagelu. Zde se přiživovala v hradní kuchyni (potom, co strávila pár nocí s šéfkuchařem). Její podnikavou dušičku začalo po pár dnech dráždit stříbrné a zlaté nádobí, na kterém se každý den nosilo vévodovi jídlo. Dočista uboze a negentlemansky ukradla několik kousků, které pak ve městě prodala. Nečekala však, že se do vyšetřování ponoří sám Melegant, který krádež svého nádobí považoval za útok na jeho osobu. Během nemnoha hodin byla zlodějka odhalena. Melegant ji mohl nechat popravit, ale vycítil, že mu možná někdy v budoucnu pomůže s nějakými choulostivými problémy. A to také dělala.
      Smůla byla, že se teď začala cukat.
 „Má milá Alice, zřejmě jsi mi nerozuměla úplně jasně,“ začal Melegant vysvětlovat Alici její ohromný omyl, „Já ti to prostě rozkazuji, a jestliže neuposlechneš, je ti jasné, že si mohu někoho vhodnějšího a poslušnějšího.“ To byla lež. Melegantovi by se nikdy nepodařilo najít někoho schopnějšího, než je Alice. Ale Melegant nebyl placen od toho, aby mluvil pravdu. Nebyl to přeci idiot.
 Alice se na Meleganta rozzlobeně podívala. Tak tohle se jí často nestávalo. Lépe řečeno nikdy se jí nestalo, aby jí někdo vyhrožoval rozchodem nebo tím, že si místo ní najde náhradu. Vyvedena z míry přistoupila na Melegantovu hru.
 „Jistě, můj pane,“ zakňourala, „udělám co budeš chtít.“ Pak se ale opět probudila její hříšná duše. „Splním ‚jakékoliv‘ požadavky, které byste na mě měl.“ Svůdně přivřela oči a pootevřela ústa. Melegant na ní se zájmem a vzrůstajícím vzrušením hleděl. „Teď na to není čas,“ říkala rozumná a uvažující část Melegantova mozku. „Právě že teď je k tomu nejvhodnější příležitost, nevidíš, jak si ti teď nabízí?“ ptala se ta druhá část. Melegant si prohlédl Aliciny krásné křivky a s vypětím všech sil řekl:
 „Odejdi ke svým zábavám, má drahá. A pošli mi sem Tibora, ano?“

Vrchní velitel Tintagelské stráže Tibor měl drobný problém, který mu překážel v plnění jeho každodenních povinností, mezi které patřilo třeba mučení zajatých nepřátel. Tímto problémem byla jeho kocovina. Tibor hodně rád slavil a také se s velikým potěšením vsázel, že vypije více alkoholu, než celá posádka dohromady. Tuto soutěž častokrát vyhrál, i když není známo, jak se Tiborovi podařilo přežít, zatímco někteří jeho společníci padli na otravu alkoholem. Tibor byl permanentně opilý, což mu dodávalo jakési kouzlo (jako třeba absolutní ochrana před jakýmkoliv fyzickým kontaktem, protože jeho alkoholové výpary zahnaly na útěk většinu živých bytostí). Díky stálému stavu opilosti neměl Tibor žádné problémy s kocovinou, ale když zjistil, že na hradě nezbyl jediný sud piva, medoviny nebo vína (neboť Tibor je už všechny vypil), sáhl po svých soukromých zásobách a žalem se opil. Druhý den se probudil a byl velice smutný. Protože ho šíleně bolela hlava.
 Tibor si protřel oči a zívl. Tak tohle je nejhorší ráno jeho života. Vstal z postele a potácivým krokem došel k umyvadlu. Opláchl si obličej a podíval se na odraz své tváře v zrcadle. Tibor o svůj zevnějšek nijak zvlášť nedbal, protože mu bylo jasné, že když se umyje, tak stejně za pár dní to bude muset opakovat znova. Když se oholí, po několika dnech se bude muset oholit znovu, protože vousy a vlasy opět dorostou. V osobní hygieně neviděl Tibor žádný smysl. Výsledkem jeho lhostejnosti k pečování o svůj vzhled bylo vzezření, které by Tiborovi mohl i Yetti závidět. Mastné a dlouhé vlasy, které si Tibor na žádost svého okolí svázal v týle do copánku, protože lidé si stěžovali, že při nejmenším trhnutím Tiborovi hlavy se na ně snese déšť lupů, mu viseli jako mokrý bič mezi lopatkami (tato zvláštnost umožňovala Tiborovi zavraždit sira Gefriga, rytíře Kulatého stolu, který přišel na nesrovnalosti v Melegantových účtech. Tibor se k Gefrigovi dostal a ubil ho svým copánkem). Delší a neupravené vousy zakrývali Tiborův hrudník. Z uší mu vytékal maz a čelo bylo pokryto špínou a sazemi. Tibor byl asi dost přitažlivý muž.
 Jako vrchní velitel Melegantových mužů měl Tibor velký vliv na dění v Cornwallu. Se slovy „Já jsem vévodův voják a komu se to nelíbí, ať mi mečík políbí“ dokázal přesvědčit veškeré rozumné majitele hospod, hostinců, krčem a podobných opíjecích institucí (Ti nerozumní skutečně mečík políbili. Mečík pak na oplátku políbil také je.) k tomu, aby mu dali zdarma napít, čímž častokrát zruinovali celý svůj podnik, neboť Tiborovo hrdlo bylo vždy naladěno na příjemnou tekutinu v jakémkoliv množství. Tibora samozřejmě nenapadlo platit, už jen proto, že neměl čím. Tibor za své služby nechtěl žádné peníze, cennosti, které získal při svých „taženích“ posílal společně s balíčkem cukrovinek své babičce, která Tibora vychovávala. Nepotřebnost peněz podkládal podobnou logikou, jako svůj přístup k hygieně. Nic nemáš nic neztratíš, babička peníze za nic neutrácí, prsteny a podobné cetky si vystaví na poličku vedle cukřenky a dřevěného koníka, kterého Tibor jako malý vyřezal. Jemu samotnému záleželo jen na tom, aby měl co jíst, kde spát a hlavně co pít. Pak byl spokojený. Melegant si jej vybral pro jeho ukázkovou jednoduchost a hloupost vesnického kluka. Kdo by ostatně stál o schopného velitele? Vždyť schopný velitel se po čase začne ptát, proč by měl svému vládci sloužit, když na jeho straně je celá garda. Tibor se tak stal takovou reprezentační figurkou, která se producírovala po hospodách a občas pomučila pár vězňů. Nebyl nijak zvlášť zlý, ale nebyl ani hodný. To, že své staré babičce posílal šperky (které sebral vězňům) bylo „vyváženo“ jeho nemilosrdností při výsleších. Byl to prostě člověk, který se netrápil, když uřízl nevinnému hlavu a zase byl dojat, když mu babička poslala jeho oblíbené makové buchty nebo koláčky. Jednoduše řečeno, byl divný.
 Tibor se s funěním a halekáním navlékl do svého kyrysu, který byl už značně prorezlý. Tiborovi ale taková maličkost jako nedostatečná zbroj nedělala vrásky, protože v celém Cornwallském vévodství se nenašel lepší bojovník, než byl právě Tibor. Spekulovalo se sice, že lord Melegant je jako rytíř Kulatého stolu mnohem zdatnějším válečníkem nežli Tibor, pravda však byla, že Meleganta ještě nikdo bojovat neviděl, takže srovnávat Tiborovo umění boje s Melegantovým úskočným stylem není tak úplně na místě. Je to jako srovnávat domácí kočku se lvem, vy jste toho lva sice také nikdy bojovat neviděli, ale prostě víte, že by vaši kočku pravděpodobně roztrhal na kusy. Co když je ten lev ale už starý a slabý? Naproti tomu vaše kočka je velice agresivní a už strhla několik pouličních psů…kdo by tedy vyhrál?
 Velitel se pokoušel sepnout své špinavé kalhoty páskem. Tento souboj byl provázen klením a vzdechy, až se Tiborovi konečně podařilo svůj břich stáhnout a pás zapnout. Chopil se svého úředního odznaku (zubatého rezavého meče) a s hlasitým říhnutím opustil svůj pokoj, jež připomínal brloh divokého zvířete.

Werfindel se opatrně plížil chodbami Tintagelského hradu. Svou část mise splnil na výbornou, podařilo se mu zapálit strážnici a stáje a zastřelit pár tintagelských vojáků, teď už je to jen na Arëfolovi a Erlenovi. Snad se jim podaří toho slizáka zabít.
 Werfindel byl elf. Dlouhé blonďaté vlasy, jemné rysy v obličeji, hladce oholený, štíhlý a svižný. Dobře střílel z luku. Jeho sexuální orientace se ještě zkoumala, ale u elfí populace nebyla homosexualita zakázaným jevem, takže by Werfindel za své sympatie ke svému bratru Inorielovi (incest nevadil ani lidem, natožpak elfům) nebyl obviněn z posedlosti ďáblem jak by se tomu stalo v křesťanském světě.
 Werfindel jako každý elf miloval svůj hvozd a neuvěřitelným způsobem jej rozhořčovalo, že se k lesu lidé chovají jako k věci. Hvozd nebyl věc, bylo to společenství plné života, kde všechny rostliny, stromy, zvířata a všechno další, co k lesu patří (včetně elfů) mají své místo, svůj malý svět, ve kterém mají právo na lásku a láskyplné zacházení. Každý pokácený strom, každá spálená rostlina, každé zabité zvíře, to vše způsobuje hvozdu neuvěřitelnou bolest a trýznění, které les smutně snáší, neboť nemá to srdce zabít ta stvoření se sekerami, která do něj chodí a způsobují mu bolest. On jim totiž bolest působit nechce, protože ví, jak moc to bolí. Les má úctu ke každé formě života, každého mezi sebe přijme, každého pohostí. Elfové se jako jediný národ (vyjma dryád, kterých ale stále ubývá) dokázali s hvozdem spojit, darovat mu svou duši. Sdílí s ním bolesti i radosti, snaží se jej chránit a bránit lesní klid, pořádek a lásku. Hvozd jim na oplátku dává vše potřebné k životu. Elf nikdy nebyl nucen seknout do živého dřeva, aby si mohl postavit přístřeší. Všude kolem je spousta dřeva mrtvého, a když ne? Les má dobré srdce, shodí elfovi k nohám nějaké staré větve, které by už stejně brzy spadly. Elf nikdy nemusel zabít zvíře, aby se nasytil. Stará a nemocná zvířata přijdou k elfovi a darují mu to, co elf celý jejich život chránil, jejich život. Taková poklidná symbióza panuje v Cornwallském hvozdu.
Lidé respektovali elfí, dryádské a druidské tradice, nezneužívali les. Bagdemagus si byl vědom, že lesní lid nechá cornwallské na pokoji, když ti nebudou příliš drancovat elfí domovinu. Pak se k moci dostal Melegant. Neuznával žádnou autoritu, žádné staré dohody a závazky. Nebál se krále, nebál se boha, nebál se ďábla a z nějakých lesních břídilů má mít strach?
„Proč se těch ubožáků bát, když dají se zabít? Vyhlaďme je, vybijme je, zmasakrujme je a budeme mít navždy pokoj! Už žádné ‚tenhle strom nech být, vezmi si spadlé dřevo‘. My vládneme tomuhle vévodství, ne nějací změkčilí elfové. Dřevo je důležité pro oheň, zvířata zas pro stravu. Je to naše země, my jí vládneme. A každý, kdo se proti tomuto zákonu vzepře, bude zničen,“ s tímto chladnokrevným přístupem rozpoutal válku.
Elfové Meleganta nenáviděli, viděli jeho obrovskou osobnost, která by vedla k jejich zničení, proto se rozhodli zničit Meleganta samotného. Když je zničeno semeno zla, ovoce se už rodit nebude, vévodou se stane někdo jiný, někdo, kdo se vrátí k dodržování starého příměří.
 Ono se snadno řekne, zabij zlo, ale zabít Meleganta není tak snadné. Desítky nájemných vrahů umřelo dřív, než se vůbec dostalo do Melegantovy komnaty a ti kteří se tam dostali? Melegant si dokázal svůj post udržet už dost dlouho, měl spousty nepřátel, jeden navíc pro něj nic neznamenal. Říkalo se, že Meleganta chrání samotný ďábel. To nebylo zas tak úplně správně, protože Meleganta sice chránil ďábel, ale ten ďábel se jmenoval Melegant.
 Werfindel chtěl být tím, kdo bude mít to privilegium zabít Meleganta. Při losování na něj k jeho smůle ale padlo odlákání pozornosti. Když tedy vévodu nemůže zabít, alespoň se bude na jeho smrt dívat.
 Elf se protáhl úzkým okýnkem. Do jeho tváří se opřel prudký pobřežní vítr, v němž byla cítit sůl. Náhlý náraz větru Werfindela málem shodil. Elf se pevně chytil špičky střechy. Rozhlédl se. Dostal se na severozápadní věž, která byla nepoužívaná. Z této věže se totiž dalo pozorovat jen moře. Anebo hrad. Ale proč by chtěl někdo pozorovat nádvoří nebo jiné věže? Vždyť z věží se mělo dívat ven a ne dovnitř.
 Werfindel se opatrně zapřel nohama a do rukou uchopil svůj luk. Jen tak pro jistotu, co kdyby se něco zvrtlo.         

Když Tibor dorazil ke strážnici, kde měl jako každé jiné ráno seřvat a zaúkolovat své podřízené, všiml si, že jeho vojáci splašeně pobíhají, strážnice hoří a na zemi leží několik mrtvých těl. Seržant Dikloprsk, Tiborův zástupce s kulatým obličejem a žaludkem plným tučných jídel, křičel na zmatené strážné a snažil se zorganizovat vojáky ke společnému postupu hašení ohně. 
Tibor chvíli zamyšleně pozoroval Dikloprskovo počínáním a pak se začal věnovat mrtvolám. Nejprve jim prošacoval kapsy a veškerý cenný majetek nebožtíků přesměroval do svého měšce (babička bude mít radost). Teprve ve chvíli, kdy se prstýnky, medailonky a podobné drobnosti ocitli v bezpečí Tiborova váčku, obrátil Tibor pozornost k mrtvým. Tibor byl sice hlupák nad hlupáky, od přírody kromě příšerného zjevu však dostal dávku selského rozumu. A ta dávka mu teď doporučovala jít se podívat do vévodovy pracovny. Co kdyby se chudákovi Melegantovi něco stalo? To by se pak musel Tibor smutkem opít. Na vládní náklady, samozřejmě.
Velitele už začínala nudit neoriginalita a průhlednost všech těch najatých vrahů a zabijáků, kteří byli najímáni (respektive byli tak hloupí že se nechali najmout) na vraždu lorda Meleganta. Neustále se vraceli k naprosto okoukanému a známému plánu se zapálenou strážnicí. Tibor nedokázal pochopit, proč se při vraždění všichni předvádějí v plánování, intrikářství, zahlazování stop a podobných zbytečností. Nejjednodušší je za obětí přijít a vrazit jí do krku nůž nebo jiný ostrý předmět. Sebelepší plán má nějakou slabinu, neexistuje dokonalý zločin, takže pro úsporu času a energie je lepší udělat vše přímočaře a bez zbytečných zacházek. Už jen proto, že takovýto způsob ochranka čeká nejméně. Anebo vůbec. 
Tibor zrychlil krok. Oproti zabijákům měl výhodu, znal dlouhé a spletité chodby Tintagelu možná lépe než sám Melegant (neboť Tibor musel umět do svého pokoje trefit i v okamžicích, kdy byl opilý, což vyžaduje vytříbený smysl pro orientaci). Všichni lidé jsou teď na nádvoří a pomáhají uhasit oheň, takže ztráty by měly být minimální. Nesoustředil se na to, aby běžel neslyšen, to mu koneckonců jeho cinkající zbroj ani nedovolovala. Když bude dělat randál a rámus, vetřelci jej určitě uslyší a připraví se na něj. To znamená, že Meleganta nechají na pokoji. Vlastně Melegant nechá na pokoji je.
Udýchaně vyběhl další schody. Na pár okamžiků se zastavil, aby popadl dech a dal odpočinout svým ztuhlým svalům pod nadskakující zbrojí. Po chvilce lapání po dechu Tibor vstal a sundal si kyrys. S hlubokým soustředěním jej pak hodil ze schodů. Hrudní plát se od schodů s hlasitým třeskotem odrážel a stěny tento hlomoz ozvěnou vynášely do vyšších pater. Tibor vytasil svůj zrezlý meč a vyrazil. Schody bral po čtyřech (div se neroztrhl v…) a mečem třískal do kovového zábradlí. Jestli neuslyší ani tohle, tak potřebují trošku pročistit ouška. Tibor se ušklíbl a v běhu zkusil ostří svého meče. Zbraň byla tupá. Tím líp, tupou zbraní to bolí ještě víc.    

„Družina byla připravena. S průvodem úředníků, právníků, soudců, šlechticů, knězů a písařů pojede oddíl šedesáti mužů pod velením sira Sagramora. Krále bude na této cestě doprovázet též sir Weine, sir Uwain, sir Lionel, sir Bors, sir Cian a též sir Gawain. S Jeho Výsostí králem Artušem též pojede Její Výsost lady Ginevra a já, biskup Gildas.“
 Gildas se podíval na svůj zápis do kroniky.
„Hm, možná bych měl dát to ‚já‘ s velkým ‚J‘, aby všem bylo hned jasné, o koho se jedná“, přemýšlel Gildas a jeho podbradek se houpal do rytmu kodrcání vozu.
Gildas musel pro svou objemnost dostat zvláštní kočár, takže si s nikým nemohl povídat o smyslu Písma. Gildas velice dbal na dodržování Písma svatého. On sám si sice dopřával jistých světských radovánek, mezi které patřily třeba vepřové řízky nebo jiné pochutiny, ale vždycky říkával, že on slouží jako odstrašující příklad, žádný věřící by neměl vypadat a chovat se jako Gildas, protože by došli věčného zatracení. On už byl ztracený, ale přeci nemůže dopustit, aby nebesa ztratila tolik dobrých duší, které po světě chodí. Vždy, když se konala nějaká oslava, Gildas snědl veškerá „ďábelská jídla“, aby si ostatní účastníci „nešpinili ústa a radši ochutnali výtečnou zeleninu“. Gildase člověk mohl nenávidět, ale už mu to nemohl říci nebo proti němu něco podniknout, neboť by jej Gildas nechal „kvůli jeho bezpečnosti a očistě“ zavřít do „komory pro hříšníky“. Nutno podotknout, že když „hříšník“ z této „komory“ vyšel, hned se cítil lépe a na svět se díval úplně jiným pohledem. Svůj majetek odkázal Gildasovi, který jej použil k „nejsvatějším úmyslům“ a odputoval do nějakého kláštera, kde v klidu a božském míru dožil. Pak se dozajista dostal do nebe.
 „Mám to ale těžký úděl na tomto světě,“ pomyslel si Gildas a zakousl se do kuřecího stehna. Umaštěnými prsty rozhrnul záclonu svého kočáru a vyhlédl na denní světlo. Slunce už svítilo jasně, jeho záře se odrážela od lesklých zbrojí královského doprovodu a od Gildasovy pleše. Král zarputile trval na tom, aby mohl jet v čele své družiny, takže se navzdory radám páně Kayových a Sagromorových vetřel až úplně na začátek průvodu, čímž ze sebe dělal velice silný magnet pro střely banditů a najatých vrahounů. Ten muž je buď velký hlupák anebo neuvěřitelný odvážlivec. Artuš byl pravděpodobně obojím. Artuše měli všichni rádi. Nikdo prostě nedokázal nemít rád krále Artuše Pendragona, který tak obětavě, spravedlivě a moudře vládl Británii. Jistě, hodně lidí se jej pokoušelo zbavit, ale pořád se nenašel nikdo, kdo by jej skutečně nenáviděl. Snad jen jeho nevlastní sestřička, ale kdyby Artuše skutečně nesnášela, tak proč s ním spala? Kdykoliv Artuš projel nějakým městem, houfy lidí se mu snažily do rukou vecpat nějakou tu rodinou památku. Mladý Pendragon je s úsměvem přijímal, a hned za každý dárek, jenž dostal, dal něco jiného. Dnes už tedy nebylo neobvyklé, že vesničan, který králi daroval za dřeva vyřezaného koníka, dostal na oplátku zlatý přívěsek. Hodně lidí (v čele s Gildasem, který schovávajíc své prsteny říkal, že zlato kazí lidi) tuto královu slabost odsuzovalo, ale když pak také dostali nějaký ten dar, začali až do nebe velebit Artušovu šlechetnost a velkorysost. I přes tohle všechno Artuš nebyl hloupý. Hloupý člověk by nedokázal svazu Logres vládnout ani deset minut, Artuš se na trůně udržel už bezmála třináct let, takže o něm nikdo nemůže říct, že je hloupý. Naivní ano, hloupý ne.
 Gildas měl krále rád. Král, který sice ještě stále uctíval keltské bohy, Gildasovi dával ohromné částky na církevní svátky (ne všechny peníze ale na tyto účely byly použity, Gildas zamykajíc svou těžkou truhlu tvrdil, že se nic nesmí přehánět a církevní svátky by neměly být tak honosné), čímž si navždy získal Gildasovu srdce (a padesát procent peněz si získalo místo v Gildasově truhle).
 K okýnku Gildasova kočáru přijel na koni rytíř v plné plátové zbroji. Gildas rytíře Kulatého stolu v tomhle směru obdivoval. I v takovýchto příšerných teplotách si ti chrabří bojovníci cti svou zbroj nesundají. To musí být skutečný očistec, kam se na to hrabou ohně pekelné.
 „Jak se vám jede, Velebnosti?“ otázal se muž v sedle.
 „Nemohu si stěžovat, sire…e?“ znejistěl Gildas. Ve zbroji vypadají všichni úplně stejně.
 „Sir Cian, Velebnosti,“ uklonil se rytíř.
 „No jistě, sir Cian. To vy jste před měsícem skolil toho strašlivého draka, je to tak?“ snažil se o společenskou konverzaci Gildas.       
 „Nikoliv, Velebnosti. Toho draka z Cirencesteru zabil sir Urgben,“ vyvedl biskupa z omylu sir Cian.
 „Urgben, ach ano, jak jen jsem mohl zapomenout? Vy jste vlastně před měsícem společně se sirem Girfletem a sirem Gallesinem a sirem Alborgem a sirem Drustanem přemohli tu obávanou bandu na hranicích s Hwicce, je to tak?“
 „Nikoliv, Velebnosti. Se sirem Griflatem a sirem Gallesinem a sirem Alborgem a sirem Drustanem tam byl sir Tian, ne já.“
 „Tian? Sir Tian? Už vím, už si vzpomínám! Jak jen jsem mohl zapomenout na sira Tiana, toho statečného rytíře! A vy, sire Ciane, jste nedávno bojoval se saským thénem Gédinem. Přijměte prosím mé gratulace, zvítězit nad Gédinem není snadné.“
 „Nikoliv, Velebnosti. S náčelníkem Gédinem bojoval sir Andrew. Žel bohu, Gédin sira Andrewa porazil a zabil.“
 „Teď jsem si na to vzpomněl! Ach, chudák sir Andrew, takový dobrý bojovník to byl. Vy musíte být tedy ten sir Cian, co zachránil paní Agátu z tvrze Bahurima Ukrutného, nebo ne?“
 „Nikoliv, Velebnosti. Paní Agátu zachránil sir Pethuel. Navíc to nebylo z tvrze Bahurima Ukrutného, nýbrž ze saské pevnosti v Elmetu.“
 „Paní Agátu že zachránil sir Pethuel? V tom případě mi už na mysl nepřichází nic, co jste mohl vykonat.“
 „Dovolíte-li, Velebnosti, připomenu vám to.“
 Gildas přikývl a pohodlně se opřel. Rytíři mají jen jedinou vadu. Dělají moc statečných věcí. A pak o nich chtějí vyprávět.
 Cian zpomalil koně, aby Gildasovu kočáru neujel (což by si v tomto okamžiku Gildas z celého srdce přál) a začal vyprávět.
 „Je tomu už skoro půl roku, co jsem se pln radosti a odhodlání horlivě pustil po své cestě za dobrodružstvím. Slýchal jsem spousty příběhů, ať už pravdivých nebo jen smyšlených, které vyprávěly o činech rytířů Kulatého stolu. A nyní, nyní už jsem také jedním takovým rytířem byl. Když jsem byl tedy po šestileté službě u sira Macsena zproštěn panošské povinnosti a pasován na rytíře, hned po složení přísahy jsem se rozhodl, že ihned druhý den opustím Camelot a pojedu vykonat něco statečného, něco, co by se stalo námětem pro minstrelovy písně.
 Jak jsem si předsevzal, tak jsem také učinil. Brzy ráno, ještě než vstal sir Kay, jsem nasedl na svého koně Hothama a vyjel jsem k hranicím se saským Elmetem, kde není nouze o nestvůry všeho druhy nebo loupežnické tlupy tyranizující své okolí. V té době jsem neměl moc peněz, takže jsem si nemohl dovolit ani pořádnou zbroj, proto jsem jel jen v kroužkové košili a malým koženým štítkem. Mé úmysly stát se slavným hrdinou však nemohlo zarazit něco jako slabá zbroj nebo nedostačující štít. Byl jsem rytíř, navíc rytíř Kulatého stolu a ti se nebáli postavit bandě goblinů třebas svázaní a nazí.
 Ještě jsem přesně nevěděl, co statečného a chrabrého udělám, abych se proslavil a dal svému jméno nesmazatelnou nálepku hrdiny, ale věděl jsem, že můj čin zůstane nesmrtelný v kronikách a básních.
 S tímto přesvědčením jsem směřoval k Elmetu. Jelikož jsem potřeboval peníze na lepší brnění, nechal jsem se v Gwynedu najmout jako osobní strážce. Ten, kdo mě najal, byl jeden z gwynedských vladyků, jakýsi Lashah nebo Lashad. Tento starý náčelník se snažil udržovat mír s Mercií, se kterou sousedil. Udělal Sasům mnoho ústupků, vzdal se rovné poloviny svého území. Tímto činem si vysloužil opovrhování od Rady Starších, kteří to považovali za zradu. Lashah ale nedbal na nepokoje doma, chtěl mít jistý mír se Sasy. Proto se rozhodl jednomu saskému thénovi, který měl na děj na hranicích velký vliv. Kdyby se Lashahova dcera za théna provdala, mír by byl zpečetěn svazkem nejsvatějším. Já osobně jsem to považoval za zbabělost, ale Lashah platil dobře, takže jsem neměl důvod podporovat jeho odpůrce. Díky mně byl Lashah pořád ještě vladykou, protože jsem byl jediný rytíř Kulatého stolu v kraji a byl jsem na Lashahově straně. To z Lashaha dělalo na nějakou chvíli nedotknutelného vládce, protože útok, byť jen slovní, na králova rytíře nebo na osobu, jež rytíř chrání, se rovná útoku na krále samotného. Lashah byl tedy v bezpečí, tedy aspoň do doby, než by k těmto hranicím zavítal jiný rytíř, který by byl na opačné straně. To se naštěstí nestalo, takže vladyka měl volné ruce pro mírová jednání se Sasy.
Byl zde ovšem jiný problém. Lashahova dcera, myslím že se jmenovala Kateřina, se nechtěla stát manželkou nějakého Sasa a odmítala do Mercie odjet. Dokonce se pokusila o útěk, a tak jsem ji dostal na starost. Je skoro až neuvěřitelné, jakou moc máme my, rytíři Kulatého stolu, na obyvatele Logres. Má přítomnost zabránila násilnému převratu a svrhnutí Lashaha a také zmírnila Kateřininy uprchlické nálady. Co jsem ji hlídal já, nepokusila se ani jednou o útěk, ani jednou jí nenapadlo třeba jen vkročit do špatné místnosti. Chovala ke mně bázlivou úctu a bázeň, podobně jako ostatní obyvatelé tohoto pohraničního panství, včetně remcající Rady Starších.
Konečně nadešel den vdavek. Na přání mercijského théna měla být Kateřina převezena přes hranice, tento úkol by samozřejmě svěřen mně. Lashah, který se bál o svůj život, jenž by byl v mé nepřítomnosti vystaven na milost a nemilost Rady Starších, se rozhodl jet s námi, odůvodnil to tím, že chce být přítomen při svatbě své dcery.
A tak jsme vyrazili na cestu. Lashah zařídil ozbrojený doprovod, pět mužů které sebral někde v hospodě a dal jim zbraně. Ale i tak to byla docela velká ochranky pro jednu uraženou slečnu, starého náčelníka a truhličku šperků, které Lashah vzal jako svatební dar.
K hranicím jsme měli dorazit za pár hodin, v Mercii už nám pak bude zbývat necelý den cesty. Měl jsem v plánu, že přespíme pár mil za hranicemi, kam by se případní sabotéři zaplaceni Radou Starších neodvážili.
Cesta proběhla přesně podle plánu, nic nečekaného se nestalo. Byla to tak skvěle a čistě odvedená práce, až mě to mrzelo. Nikdo se nás nepokusil přepadnout, nikdo na nás nezaútočil, prostě nic. Lashah zářil štěstím, že Kateřina, sic s kyselým obličejem, řekla thénovi ‚ano‘, těch pět buranů byli spokojeni, že se u théna zadarmo najedli a od Lashaha dostali dobrý peníz a thén vypadal jako nejšťastnější člověk na světě, dostal pěknou nevěstu, šperky z levného klenotnictví a další kousek Lashahova území.
Když jsme se pak vrátili zpět do Gwynedu, zjistili jsme, že se nic nestalo. Rada Starších se nezmocnila vlády, Lashah nebyl prohlášen za zrádce, prostě vše bylo tak, jak Lashah doufal, že bude. Já jsem shrábl tučnou odměnu a pokračoval jsem na sever do Elmetu. Bylo mi jasné, že se mi nepodařilo zapsat se do historie, proto bylo nanejvýš důležité, abych v Elmetu uspěl.
Do Elmetu jsem dorazil po čtyřech dnech nudné jízdy, kdy mě nikdo nepřepadl, nikdo se mě nepokusil okrást. Začínal jsem si myslet, že se světem je něco v nepořádku. Možná že už mí kolegové rytíři všechny draky, loupežníky, skřety a další pobili. Možná že už všechny princezny v nouzi zachránili, možná že už všechny zlé černokněžníky přemohli. To bych pak byl bez práce. A nejen já, znamenalo by to konec rytířů Kulatého stolu.
Naštěstí mě Elmet nezklamal. Necelou míli od hranice s Gwynedem na mě zaútočila trojice saských válečníků. Jelikož jsem studoval kodexy saských válečníků, které se tolik neliší od našeho rytířského, věděl jsem, že je můžu vyzvat na souboj po jednom, což zvyšovalo mé šance. Když jsem jim učinil nabídku, ať se mnou bojují podle rytířských pravidel a vítěz bere vše, tedy i život protivníka, oni přijali. Asi si mě chtěli vyzkoušet anebo mi dát mizivou šanci na přežití. Seskočil jsem z koně a zahodil štít. Proti těmto bojovníkům by mi stejně nepomohl a když mohu držet zbraň oběma rukama, má můj sek větší sílu a průraznost.
Jako první proti mně šel zrzavý Sas oblečený v nějakých zvířecích kožešinách. Měl pomalované tváře a své špinavé vlasy si spletl do několika copů. Ozbrojen byl  dlouhou sekerou. To mi dávalo určité šance, stačilo se vyhýbat jeho dlouhým sekům a pak se k němu dostat na tělo. Tam s tou svou sekerou moc nezmůže, nebude mít moc prostoru se s ní bránit. Ukázalo se však, že Sas si se svou zbraní dobře rozumí. Netuším, jak dokázal tak dobře koordinovat své pohyby, když musel bojovat s tak těžkou a těžkopádnou zbraní. Vždycky využil její setrvačnosti a místo toho, aby se nějak unavoval nebo zpomaloval, dával svým úderům větší rychlost a pádnost. Já jsem byl navíc dosti omezen svou kroužkovou košilí, která mi nedopřávala takové volnosti pro uhýbání, jaké jsem potřeboval. Musel jsem se krýt, což jsem původně neměl v úmyslu, ale kdybych tak neučinil, pravděpodobně bych vám to teď už asi nevyprávěl.
Neměl jsem možnost se k němu dostat, nemohl jsem přejít do protiútoku, neboť než bych se k němu propracoval, určitě by mě sekl. A seknutí touhle sekerou by nebylo jen nějaké škrábnutí. Na druhou stranu, pokud si do mě nesekne, protáhne se tenhle souboj na dost dlouho a já mám před sebou ještě dva soupeře. Proto jsem se rozhodl nechat jej, aby se do mě trefil. Předstírajíc vyčerpání jsem se odkryl a Sas hned reagoval. S mocným rozpřáhnutím udeřil. Já jsem mu však do rány vstrčil meč, kterým jsem sek odvedl do jiného úhlu. Nepodařilo se mi sice jeho útok vychýlit úplně, ale sekera se jen slabě dotkla mé zbroje, která její úder zastavila. Bolelo to, ale protivník si do mě nesekl pouze mě ‚jemně‘ praštil ostrou stranou sekery. Krev netekla, bolest se dala přežít a nepřítel byl v nevýhodném postavení. Zachytil jsem sekeru za toporo a vší silou ťal. Nechtěl jsem seknout do protivníka, ten by mi stejně asi uhnul. Toporo bylo z dobrého dřeva a mně se nepodařilo jej úplně přeseknout. Věděl jsem ale, že soupeř nemůže se zbraní účinně útočit. Pustil jsem zbraň a udělal krok dozadu. Sas si neuvědomoval skutečnost, že je něco špatně. Opět na mě zaútočil. Mně stačilo ránu vykrýt a k mému uspokojení se ozvalo křupnutí dřeva. Toporo neuneslo nápor a prasklo přesně v místě, kde jsem jej nasekl. Sas, kterému v rukou zůstala jen tyč, se ale stále nehodlal smířit s tím, že by mohl prohrát. Praštil mě nyní již neškodným klackem. Tyč se neškodně odrazila od mé zbroje a já protivníka bodl do nohy. Sas zaúpěl a klesl na zdravou nohu. Vzpurně zvedl pohled a očekával poslední úder. Dostal jej. Udeřil jsem ho jílcem meče do spánku a omráčený Sas padl přemožen a zostuzen k zemi.
Otočil jsem se na zbývající dva Sasy. Jeden z nich uznale pokývl hlavou a sebral ze země přepůlenou sekeru. Popošel ke mně a podržel mi ji před očima.
‚Vem si ji, je tvá, vybojoval sis ji. S náma už bojovat nemusíš, vidim, že si dobrej válečník. Smíš pokračovat, ale radim ti, vrať se zpátky domu. V Elmetu by tě nečekalo nic dobrýho,‘ řekl Sas. Vzal jsem si z jeho rukou sekeru a rozseknuté toporo. Tato zbraň se stala mou první rytířskou trofejí.
‚Díky za radu i uznání. Ale přišel jsem do Elmetu vybojovat si slávu. To se mám otočit hned po prvním boji, navíc vyhraném?‘ zeptal jsem se jej.
Sas pokrčil rameny a otočil se ke mně zády. Pomohl svému společníkovi, který zvedal omráčeného bojovníka a vydali se zpět do lesa. Nasedl jsem na koně a pokračoval v cestě.
Varování toho saského válečníka ve mně probudilo ještě větší odhodlání a hlavně zvědavost. Zajímalo mě, před čím jsem měl z Elmetu utíkat. Chtěl jsem zjistit, co je tak nebezpečné, že by se toho měl obávat i rytíř Kulatého stolu.
Navečer jsem dorazil do jedné malé saské vesničky. Tam se mi podařilo najít venkovského kováře, bohužel neměl poctivou plátovou zbroj ani ji neuměl vyrobit. Aspoň jsem si u něj tedy nechal vyměnit podkovy, Hothamovi ty staré už beztak neseděly. Všichni ve vesnici na mě pohlíželi jako na vetřelce, kterým jsem koneckonců také byl. Ve vesnici sice byla krčma, ale bylo to jen místo, kde si mohli rolníci po práci odpočinout, neměli tam žádné pokoje, takže jsem se zeptal kováře, jestli by nebylo možné u něj přespat a pojíst. Za drobný peníz samozřejmě.
Kovář souhlasil, přestože moc dobře věděl, že až odjedu budou se ho ostatní obyvatele vesnice stranit. Kovářův příbytek, který byl připojen ke kovárně, byl skromný, ale kovář žil sám, takže nepotřeboval moc místa. Zprvu se mě bál, jenže zlato dosáhne zázraků. Po pár hodinách družného rozhovoru, jenž byl krmen mými zlaťáky a kovářovým pivem a masem, jsem se dozvěděl důležité věci o tomto kraji. Zjistil jsem, že v okolním lese žije vlkodlak, že v nedalekých skalách je ukrytý poklad a že kdesi v lesní bažině je prokletá hrobka. Těžko říct, jestli si to kovář vymyslel nebo jestli mluvil skutečně pravdu. Každopádně to pro mě znamenalo spousty ‚pracovních‘ příležitostí, konečně jsem sám sobě i všem ostatním mohl dokázat, že jsem hrdina, že jsem hoden být rytířem Kulatého stolu a že tomuto řádu dělám čest.
Když jsem se druhý den ráno probudil, rozhodl jsem se všechna ta zajímavá místa, o kterých kovář vyprávěl navštívit. A jako první místo, které navštívím, jsem si vybral skrytý horský poklad. Od kováře jsem si koupil nějaké potraviny, aby mi při cestě za pokladem nevyhládlo. Rozloučil jsem se s tímto příjemným člověkem a o pár zlatých lehčí jsem se vydal k oněm skalám.     

........

pokračování příště