Výblity chorýho mozku II

Objímam tě, připadáš mi jako malý mimino, co se chce hodně schovat. A něco mi to připomíná... Hladíš mě a je mi to příjemný. Mam ale blbej pocit. Jak tě vískám ve vlasech hlavou se mi přemítá pořád jedna a ta samá věta která mě nechce opustit za žádnou cenu, občas mě napadá, že někde uvnitř v mozku už ji mam vyrytou: Promiň je mi to líto. Promiň je mi to líto. Promiň je mi to líto. Pořád dokola až se mi chce brečet. Vážně je mi to líto. Při představě, že bych se teď rozbrečela je mi ale divně. Nikdy jsi mě neviděl brečet. Možná když sem byla opilá ale, to jakoby se ani nepočítalo. Tohle je utrpení. Dělám že nic. Jako vždycky. Nemůžu pořád sebrat sílu abych ti, ty moje přítulný štěňátko, nějakym způsobem dala cokoliv najevo.

A tak unikám od reality, která se mi nelíbí a utvářim si ji podle sebe a stavim jednu iluzi na druhou a všechno je to jako jeden velkej dům z karet. A fakt stačí jednom jednou fouknout...

Asi běžíme a je to fakt náramná sranda. Mam v ruce víko vod popelnice a sem jako pořádnej rebel. Nechápu jak jsem po tomhle ledu vyběhla ten kopec. Míříme někam a najednou si zas něco vezmeme do hlavy a míříme jinam. Koulujem se a sme jak prasata, zima nám neni. Zvoníme a nikdo neotvírá a je to náramně k smíchu. Zalezem do hospy. Dáme dvanáctku.

"Jé ahóóóóój!"

Zas na někoho skáču. Je to fakt vodvaz. Nějaký kluci. Prej mě znaj tak se nechám pozvat. Hajzly sou vážne fekál. Nevadí. Je fajn žít na tomhle světě, že jo?