Noční telefon

Pozor až půjdete okolo starý telefoní budky - vzpomeňte si...

Představte si ulici. Normální ulici malého velkého města… Trošku užší… Obchody, kavárny, bary, dvou a víc poschoďový domy s oprejskanou omítkou… Děti, táhnoucí tou ulicí, protože nemají kam jít. Táhnoucí až k rohu, kde začíná další ulice. Nebo snad končí? Kdo ví… Ale před konec (či začátek) dalšího kaňonu z opadaný omítky umístěte ve své představě docela normální telefonní budku. Rozbijte jí jedno boční sklo, protože to se do takový ulice hodí… Máte? Dobře – teď nechte slunce zvolna zapadat. Děti se pomalu rozcházej a na tuhle ulici padá temnota… Hned to vypadá jinak. Hvězdnou oblohu pokryjte mraky a spusťte na tohle město liják jak z biblický potopy… Jen poslední napůl vytřískaný neony baru tam naproti tý telefonní budce osvětlují naší ulici… A do toho si musíte představit taky zvuky – pleskání kapek, hlasité umírání zářivek, o kus dál manželskou hádku, výkřiky do tmy, štěkot psa a zpěv mrouskajících se koček… A taky kroky, osamělý kroky, který se přibližují. Ale jen pomalu. Zvolna. Představte si, že cítíte rybinu a ten všudypřítomný pach prachu letního města. Ten pach je ale ztupen deštěm… Na jazyku cítíte hořký kafe. Takovej ten smrťák, co vám udělají ve dvě v noci jen v kafe-baru s napůl vytřískanym neonem. Pak přidejte něco ostřejšího – výběr nechám na vás. Každému, co je libo. A taky mírně tvrdej preclík z ošatky na barpultu. Cítíte ten zvláštní povrch stolku, tvrdej a přesto příjemnej? A chlad výlohy – obrovskýho okna, po kterym stéká až moc kapek… No jo, okap zase prasknul. Vše podbarvěte mírně temnou melancholickou náladou. Ne smutkem! Tím ne. Prostě takovou náladou, která se sem hodí. Napněte oči do dálky a zaměřte svý uši na ty kroky. Klap, klap, šplouch, klap… Těžko slyšitelný v šumění deště, co? Patří muži v plášti s kloboukem a vším, co patří k týhle postavičce, jak vystřižený z detektivek Ameriky čtyřicátejch let… Klap… Zvolna prochází kolem tý budky, když… Představte si hlasitý zazvonění. Jak břitva prořízlo noc a zanechalo jednu její část hluboko v minulosti. A ta druhá část? Ta má teprve nastat… …A v tom zazvonil telefon. Normální budka na ulici. Jdete nocí a jste zabraný do svejch myšlenek… A najednou vedle vás zazvoní budka. Co byste udělali? Zastavil jsem se a zíral na ní. Zazvoní. A ještě. A ještě. Pomalu přecházím k prosklenejm dveřím a najednou se mi chce hrozně utýct pryč. Pud sebezáchovy řve, ať okamžitě uteču… A já otvírám dveře, pokládám ruku na sluchátko. Ruka se mi třese – trošku to lomcuje s vidlicí… Nevím proč, ale nechávám ten telefon zazvonit ještě dvakrát. Pak zvednu sluchátko. Než se dostane pomocí nervů a svalů do tý správný polohy u ucha, trvá celou věčnost. Ale to nevadí – čas jako by se na chvilku zastavil… „Haló?“ „Jsi to ty? Pane Bože, jsi to ty? Vždyť…“ „Psst… To bude dobrý. Já nevím, kolik mám času, takže poslouchej…“ Dělá si snad ze mě někdo srandu? Tenhle hlas bych poznal kdykoli. Tenhle ženskej hlas pro mě znamenal tolik… Ale vždyť… „Nikdy jsem ti to neřekla, ale mám tě ráda. Pamatuj si to. Vždycky jsem měla a vždycky budu mít. Nezapomeň na mě…“ „Kde jsi?“ Nemůžu tomu uvěřit. Třesu se jak malej ratlík a přestávám vnímat… Nevím co říct. Najednou se mi chce řvát a tančit a křepčit. Podivná euforie. Vždyť přece… „No tak, kde jsi? Přijedu – teď hned!“ Ježíši, jak je to možný? Vždyť přece… „To nejde. Mám tě ráda a …“ Tůt tůt tůt tůt tůt tůt … Je mi divně Zírám na to sluchátko. Nevím, co si mám o tom všem myslet… Pomalu z mýho těla mizí napětí, všechna ta energie, která mi před chvilkou bušila ve spáncích… Mám radost. Konečně to řekla. Řekla to!!! Směju se na celý kolo. Cítím kapky deště za krkem. Studený a mokrý… A je mi to jedno… Jsem šťastnej! Ale trochu zmatenej. Jo, má mě ráda… Jenže – měla bejt mrtvá… Třeba zase někdy zavolá…

---