Tak trochu jiný, než ostatní

...

Bylo to docela normální nádraží na předměstí. V hustém davu stojí muž. Černoch. Takových tu stojí spousty. Dají se s váma do řeči a po chvíli ji stočí na vaše drobný. Jediné, co na něm upoutá, je holá lebka a dlouhý černý kožený kabát. Sice trochu sešlý (ten kabát), ale stále ještě v cenové skupině nad předpokládaným příjmem žebráků a vandráků. Věk: neurčitě střední. Asi ho něco v tom davu dost upoutalo. Rozběhne se a míří přímo k mladému páru. Ti dva se drží šťastně za ruku. Prostě jen další zamilovaná dvojice. Cosi si šeptají. Krásná slůvka, kterých se jemu nikdy nedostalo. Dobíhá k nim a trhnutím otáčí překvapeného mladíka. Když zahlédne jeho tvář, zklamaně se omlouvá. Spletl se. Čeká tu prý na přítele. Po chvilce se dá do dlouhého monologu: "Tak teda jo. Povím vám ten příběh - životní příběh. Nebudu vás unavovat nějakým životopisem. Ne ani zpověď to nebude, k víře jsem měl vždycky daleko. Prostě příběh. Ten, o kom bude, měl zvláštní dar. Nebo spíš prokletí. Věděl přesně, kdy zemře. A když říkám přesně, tak přesně. Netušil, že zrovna tohle je jeho poslední hodinka. Od doby, kdy zjistil, co to je smrt, věděl na vteřinu, KDY se s Ní setká. A zjistil to zatraceně rychle, protože Ona si najde každýho. Dřív či později. Malý velký rebel bez přátel a bez závazků. Představte si to! Jaký to asi muselo být - jako výplata. Kouknete se na výplatní pásku a začnete nadšeně juchat. Pak v půlce měsíce zjistíte, že vyjdete jen tak tak. A na konci dostanete vyhazov. Padáka. Prostě nejsou peníze na další výplatu. A vy nevíte co dál. Ale on uprostřed toho pomyslného měsíce udělal největší chybu svýho života. Zamiloval se... Dlouho byli jen přátelé. Takže nic tak bláznivýho jako láska na první pohled. Jen na sobě začali být stále víc a víc závislí, až to došlo dál, než kdokoli předpokládal. A pak jedné noci stál u jejího domu a pozoroval, jak měsíční světlo mění věci tolik známé a běžné ve dne. Mělo by to svoje osobité kouzlo, kdyby ten barák nehořel. A kdyby ona nebyla vevnitř. Pochopte, nemoh tam vběhnout a zemřít s ní. Ne že by se nesnažil, ale prostě nebyl ještě jeho čas. On znal a chápal. Nebyl to jeho osud. Nikdy jsem v něco takového jako je osud nevěřil (už zase ta víra!), ale v tu chvíli jsem pochopil, co to osud znamená. Jen tak stál a zíral do plamenů. Oči. Na očích jste mohli postřehnout tu změnu. Plné slz. A za okamžik jen kámen místo srdce. Jako by se díval na velice zajímavý obraz v galerii. Malířem sama tetička smrt. Výjev skoro jako ze života. Nebo spíš ze smrti. Už se nikdy nechtěl zamilovat, nechtěl se vázat - řeknu vám, lidská vůle je něco úžasného. On to dokázal. Ale napřed se pokoušel zabít. Stejná situace jako při tom požáru. Prostě to nešlo. Sám jsem to zkoušel. Stál tam a prosil, ať ho zabiju. Ale já na něco takového nedokázal ani pomyslet. Zmáčkněte si kohoutek, když ani nevíte proč. Ani jak. Na konci zbyl jen zatrpklý stařec s podivnou odlišností a jednou velkou bolestí v místě, kde míval srdce. Těsně před smrtí mohl tu "podivnost" předat. A tak se stalo, že i já vím přesně čas svého odchodu z tohoto světa. Neptejte se mne, proč já, sám to nevím. Co ale vím je, že už brzo... A já stále hledám komu, komu bych měl poskytnout tu směsici pocitů, když se snažíte spáchat sebevraždu, ale přesto víte, že ještě si tu nějaký ten čásek pobudete. Jinými slovy osud. Prokletí? Dar? Pomsta? Snad. Ale jedno vím jistě - vždy tu bude jeden člověk, který bude uvnitř trochu jiný než ..." Poté jeho oči dostanou skelný nádech. Dotkne se mladíkova čela a rychle mizí v davu. A zatímco dívka utrousí něco o bláznivejch ožralech, mladému muži stečou po tváři dvě velké horké slzy…

---