Pár slov

...

1. část

, a tak nastoupil do tramvaje bez lístku. Byl v ní sám, pokud nepočítal oběšence, kteří se houpali na provazech, visících na madlech. Oběšení muži měli na hlavě buřinky a vypadali jako pojišťovací agenti z první poloviny minulého století. Kravaty měli všichni v červené barvě, která se na bílé košili a v černém obleku skvěle vyjímala. Tolik stejně oblečených lidí na něj působilo nezvykle a děsivě zároveň. V rukou svírali kufříky a drželi je naprosto pevně, jakoby v nich měli něco ohromně důležitého, čeho se ani po smrti nechtěli vzdát. Když se pokusil jednomu z mužů kufřík vyrvat, podařilo se mu to pouze s rukou, která mu zůstala v dlani. Někteří z mužů měli zlomený vaz, to se poznalo podle toho, že se tvářili jako živí. Ti, kteří se pomalu udusili měli většinou vyplazený jazyk a jejich kůže byla jako křída. Ani ne tak bílá, ale když jste na ni sáhli drolila se vám mezi prsty, voněla jako shořelý papír, a prach z ní pomalu dosedal na dokonale čistou tramvajovou podlahu, kterou určitě musel někdo vydrhnout před tím, než zde mohla proběhnout poprava. Někteří z mužů měli oči vydloubnuté, a ty jim stěží klimbali, až jim znečistili, jinak naprosto bílou, košili. To bylo nejspíš dílem nějakých mládežníků, kteří nemají z dlouhé chvíle nic jiného na práci než vydloubávat oběšencům oči z důlků a náramně se při tom bavit, pomyslel si. Oběšenci byli naprosto stejní a jakoby je někdo zmenšil a pro potřeby tramvaje je zkrátil. Nikdo z nich neměl víc jak metr padesát. Ti z nich, kteří zůstali bez újmy na svém mrtvém těle se tvářili nanejvýš důstojně a vážně. Jsou lidé, kteří si vážnost zachovají i po smrti, někomu se to nepodaří ani za života, pomyslel si a začal šátrat po kapsách, jestli v nich náhodou nenajde lístek, kdyby ho chytil průvodčí, tak aby neměl nepříjemnosti s dopravním podnikem, který teď prý černé pasažéry kontroluje víc než kdy jindy. Lístek nenašel, a tak se odhodlal nakouknout do kapes oběšenců. Měl štěstí, protože jeden z nich, měl vydloubnuté levé oko a na tváři mírný úsměv, měl lístek dnešního data s platností ještě dvě hodiny. V kapse našel i dopis s adresou na pobočku místního úřadu, který mu ale do kapsy hned vrátil, protože s tím nechtěl mít nic společného.
Oběšené ženy byly oblečeny do moderních jednodílných šatů zářivé fialové barvy, které je obepínali velmi těsně a bylo tak velice dobře vidět, která z žen měla nějaká ta kila navíc. Byly zde baculky, kolem kterých sotva protáhl, ale i vyloženě hubené dívky, které na sobě měli tuku, co by se za nehet vešlo. Žebra jim pod těsnými šaty doslova svítila.
Všechny oběšenkyně měly ve vlasech zaschlou krev, která jim stekla i na obličej a většinou se zastavila špičce nosu. Napadlo ho, jak asi špatně by ty zkrvavené vlasy šly rozčesat. Nahlédl do náprsní kapsy, jestli u sebe náhodou nemá hřeben. Bohužel ne, což ho trochu zamrzelo, ale za chvíli na to zapomněl. Podíval se na hodinky, potom kolem sebe a zjistil, že na minulé zastávce měl vystoupit. Počkal tedy na nejbližší zastávku a dal se do běhu, aby stihl smluvenou schůzku.
Rozhlédl se a uviděl kohoutek s vodou, která je vídána třeba na koupališti. Zastavil se a pečlivě si omyl ruce od prachu z kůže „tramvajových oběšenců“, která mu ještě na dlaních zůstala. Po umytí, ruce ještě pečlivě překontroloval, zda – li mu na nich bílý prach nezůstal. Když zjistil, že ne, vzpomněl si, že spěchá a dal se znova do běhu.
Běžel velkým parkem plným vysokých a mohutných ,ale motorovou pilou znásilněných stromů. Některé z nich byly ohořelé a některé měly jen opadané listy. Na jejich větvích se houpala z kůže stažená zvířata – psi a kočky, ale i jaguáři a sloni. Podíval se kolem sebe a zhrozil se.
Neměl ale čas, a tak pospíchal dál.
Cestou míjel rybník napuštěný betonem, který ještě nestihl zaschnout. Na vrchu se mrskali kapři a bezmocně se snažili nadechnout žábrami, ale tím do jejich těla postupně vnikalo čím dál více betonu, který v nich pomalu zasychal. Máchání mohutnými ocasními ploutvemi jenom dokládalo jejich obrovskou touhu po bytí. Soustavné plácání do betonu vyluzovalo nesnesitelný hluk, a tak byl rád, když byl konečně pryč a nemusel to poslouchat.
Pokračoval dál a po straně si všiml, jak na lavičce sedí mladá dívka a čte zřejmě nějaký časopis. Do čtení byla velice zabraná a ani jeho kroky, které se velice hlasitě rozléhali celým parkem, ji nedonutily zvednout hlavu.
Neměl moc času si ji prohlédnout, ale i z toho mála vypozoroval, že z profilu je moc hezká.
Doběhl na náměstí, kde ale skoro nikdo nebyl. Podíval se na své drahé náramkové hodinky. Jedinou osobou byla nahá dívka, která hrdě kráčela do středu kruhu, který byl na prostranství vytvořen z dlažebních kostek. Její dlouhé hustě černé vlasy se v poledním žáru krásně leskly stejně jako její nahnědlá pleť. Stál přímo naproti ní a její hnědé oči, s výrazně zažloutlým bělmem, ho propichovali, a i když mu hleděla zpříma do očí, nevšímala si ho. Náhle se její výraz úplně změnil. Bylo v něm odhodlání a hrdost společně se strachem, beznadějí a nevyslovenou prosbou o pomoc.
Dívka najednou vytáhla dlouhý kuchyňský nůž a začala si jej vřezávat do krku. Byl už docela tupý, a tak musela mockrát říznout, aby se dostala až k trubici vedoucí do plic kyslík. Nůž se v poledním slunci třpytil a nezastavitelně pronikal čím dál hlouběji do dívčina krku, který naposledy zatoužil po kyslíku, jehož se mu už ale nedostalo. Dívka se podlomila v kolenou a tiše, skoro neslyšně, se sesula na zem a proud krve jí vytékal z hrtanu. Ležela v kruhu, v kaluži krve a nikdo jí nepřišel na pomoc nebo aspoň odklidit. To ho trochu zarazilo.
Z kostela doprovázely celou scenérii zvuky varhan a odříkávání modliteb, které bylo vzhledem k velikosti kostela nezvyklé tichosti náměstí skvěle slyšet. Vstoupil do kostela, kde byl právě kněz uprostřed kázaní, které se v kostelních prostorách rozléhalo velkolepým kovovým tónem. Hned u vchodu do chrámu si koupil svíčku, zapálil jí. Kráčel hlavní lodí přímo k oltáři. Jeho kroky se nesli prostorami kostela. Trochu ho to mrzelo. Nechtěl být středem pozornosti, a proto si sedl do nejbližší lavice, jakmile mu došlo, že by se někdo mohl otočit. Sepjal ruce a začal prosit Boha. Úplně zapomněl, na koho to na náměstí čekal.

2. část

Řekli mi, že si musím dát udělat test na HIV. Byl pozitivní. Hluboce mě to zasáhlo, la re neplakala jsem. Ošetřovatelky mi řekly, že se nemám bát, a že když budu brát pravidelně léky, bude mi brzy lépe.
Nějakou dobu jsem si dokonce připadala o něco silnější, ale nemůžu nic dělat. Jsem opravdu moc slabá. Je těžké udělat i jen pár obyčejných kroků. Sestra mi pomáhá při mytí. Rodina mě podporuje. Sedí u mě pokaždé, když beru léky. Jsem šťastná, protože mi dávají najevo, že mě mají rádi.
Chtěla bych se vrátit do školy, až se uzdravím, abych vystudovala na ošetřovatelku. Můj sen je pomáhat lidem, kteří jsou nemocní jako já.

Loni v listopadu Nomfumaneko Yakoová zemřela. Její teta Ntobile Nkosiová říká:
Bylo to pro nás zlé, protože jsme doufali, že dostane nové pilulky, bude dlouho žít. Když jsem sama, pořád na ni v duchu myslím. Vzpomínám si, že byla moc krásné dítě, a vzpomínám také že byla moc nemocná a měl velké bolesti, tady v mém domě.

Text druhé části otiskl časopis National Geographic v zářijovém čísle, který byl celý věnován Africe.

---