Romantická setkání

Romantická setkání

            I tentokrát se Karel vracel domů ze školy na víkend. Škola teprve začala a tak jezdíval domů častěji než obvykle. Těšil se, že zajde se svou kamarádkou Zdeňkou na zábavu. Se Zdeňkou se potkal koncem prázdnin kousek od Příboru, od města ve kterém bydlel i s rodiči. Zavolal jí tedy, aby se s ní domluvil:

"Ahoj Zdeňko, šla bys se mnou dnes na zábavu?"

"Ahoj, velmi ráda, ale je u mě kamarádka."

"Vezmeme ji s sebou."

"Vážně? Tak super."

"Dostanete se nějak, nebo se mám pro vás zastavit?"

"Tatík nás tam odveze, díky."

"Takže se uvidíme přímo na místě ve 21. hodin?"

"Budeme tam, ahoj."

            Byl pátek a večer se rychle blížil, přešel tedy rychle horkou sprchou najedl se. Před devátou hodinou večerní byl Karel na místě, kde se dočetl, že zábava se nekoná, důvod však uvedený nebyl. Za chvíli přijelo auto, byly to holky, které přivezl Zdenčin otec. Karel jim objasnil situaci a navrhl, aby si přestoupily do jeho auta, že pojednou jinam. Zdeňčina otce Karel ubezpečil, že dá na holky pozor a doveze je domů v kolik si jen bude přát. Nestanovil časovou hranici a ani nenamítal. Holky přestoupily a společně pokračovali dále, cestou se domlouvaje kam zakotví. Dostali se do vedlejšího města, 10 kilometrů od Příboru. Cestou se Karel dozvěděl jméno Zdenčiny kamarádky, Lucky. Karel měl telefonní číslo na jednu Lucku, tak se zeptal jestli to náhodou není ona. Lucka po chvilce potvrdila jeho slova. Karel si s Luckou psal delší dobu, akorát se nikdy spolu neviděli a nikdy ho nenapadlo, že se někdy vůbec uvidí.

            Po příjezdu šli kolem jednoho podniku, o kterém často slyšeli v rádiu. Neváhali a vstoupili dovnitř. Dostali vstupenky, za které si mohli něco objednat. To se jim líbilo do té doby, dokud nezjistili, že všechno tam je na jejich kapsy příliš drahé. Rozhodně se tam však nepřišli opíjet, vstupenky si schovali a šli tancovat, kde v záři několika reflektorů a stroboskopických světel tancovala také spousta dalších lidí. Po pár písničkách si na chvíli sedli a objednali si kofolu. Karlovi se zachtělo tancovat se Zdeňkou. Nejdříve se však zeptal Lucky zda-li jí to nevadí, když tam zůstane na chvíli sama. Nevadilo ji to a tak Karel se Zdeňkou vyběhli na parket, kde asi po dvou ploužácích bylo na Zdeňce vidět, že ji to už nebaví, tak se vrátili za Luckou ke stolu, která je přivítala svým milým úsměvem. Seděli u stolu, bavili se, když Zdeňce začala únavou padat hlava na stůl. Karel mluvil na ni a byl zklamán, že holka, se kterou tam hlavně přišel, se o něj ani nezajímá. Spíš by se to teď dalo říct o Lucce, která z něho zrak nespouštěla a hezky se na něj usmívala. Hleděli beze slov na sebe. Karel se začal věnovat Lucce. Zdeňka již zcela spala na stole. Nevěděl čím to je, že se sním moc nebavila a spíše spala. Karel si uvědomil, že Zdeňka asi nebude ten typ holky, který hledal. Seděla teď přímo před ním krásná, mladá, hezky se usmívající slečna Lucka.

Dlouze se beze slova s úsměvy na tvářích upřeně dívali na sebe. Za chvíli oba přeřízli plátno ticha, začali si povídat, kdy se také často ozýval Lucčin krásně znějící hlas. Když už se blížila druhá hodina ranní, vzbudili Zdeňku a Karel odvezl holky domů tak, jak slíbil. Karel poté, co holky doprovodil domů, zapřemýšlel, jestli se ještě někdy potká s Luckou. Číslo však na ni měl.

Další den začal Karel tím, že napsal Lucce zprávu jestli by si akci nemohli zopakovat, ale bez Zdenčiny přítomnosti. Psala mu, že půjde velmi ráda šla a věděla, že Zdeňka by s nimi teď nešla. Lucce se zamlouvalo, že půjdou jenom oni dva a domluvili se, že se pro ni večer zastaví. Lucka byla ráda, že Zdeňka s nimi nechtěla jít a věděla něco, co Karel netušil.

Karel večer přijel pro Lucku, nastoupili do auta, že pojednou do nedaleké vesnice se zabavit. Nevěděli kde se přesně vesnice nachází, ale věřili, že ji rychle najdou. V jejich okolí jich však podobných bylo několik. Už si jednou mysleli, že jsou na místě, ale bylo tam ticho, zeptali se proto místních, kteří říkali, že v širokém okolí určitě nic zajímavého není. Jeli dál a vyskytl se jim zajímavý výhled na město, kde chtěl Karel dokonce odstavit auto a pokochat se pohledem. Lucka by s ním souhlasila nebyla by taková kolona aut za nimi. Z dálky najednou uzřeli světla, coby kousek od nich vrhaly své paprsky do nebe. Ano, tam je to co oni hledají. Jeli za svitem reklamních světelných kuželů až konečně zaslechli i hudbu, která se rozléhala okolím. Když zaparkovali těsně u vchodu, všimli si, že najeli skoro 200 kilometrů a cestovali asi 3 hodiny, byť to bylo jenom asi 35 kilometrů od místa Lucčina bydliště. To jim však v té chvíli bylo zcela ukradené, protože se cestou skvěle bavili a pořád měli o čem. Na zábavě bylo hlučno, tam by si tolik nepopovídali. Karel ji zval a Lucka se hned zeptala, jestli to má brát jako rande. Odpověděl jí, že i tak to může brát a usmál se. Ona mu úsměv opětovala s tím, že příště ho zve ona. Mladík vevnitř nabídl slečně něco k pití. Říkala, že nic nechce a že se dokáže bavit i bez alkoholu. To Karla mile překvapilo, neboť i on měl na alkohol stejný názor. Lucka nečekala dlouho a ihned byla Karlem pozvána na taneční parket. Hráli jim hudbu, kterou důvěrně znali a uměli na ni tancovat. Tancovali dlouho, neupouštěje ze sebe oči. Když je začaly bolet nohy, sedli si na chvíli a pozorovali tancující dav lidí. Seděli tiše vedle sebe a přemýšleli, nebo snad na něco čekali? Dlouho však již na parketu nezůstali a museli se vrátit domu, byť prostým hledáním "ztracené vesnice" ztratilo mnoho času. To však nebylo ani tak na škodu, protože jinak by si spolu pořádně nemohli popovídat a poznat se. A možná by se také nikdy nijak jinak nemohli poznat a seznámit.

Ven vycházeli oslněni žárem světel, takže se noc zdála hrozně černá. Když její oči přivykly tmě, spatřili před sebou jámu, kdy Karel rychle chytl Lucku za ruku, aby tam nesletěla a to jim pak zůstalo, dokud nepotřebovali mít ruce volné k otevření auta. V autě byla snad ještě větší zima než venku, rychle tedy zatopil a pomalu jeli zpátky směrem domů. I v autě ji stíhal držet pravačkou za její levou ruku, pomocí které též řadil rychlosti. U Lucčina domu se Lucka oblékla do bundy, oba vystoupili a Karel ji za ruku doprovodil ke dveřím,  u kterých stáli dobrou půl hodinu. Vzhledem k právě se měnícímu časovému období z letního na zimní, jim to ani nepřišlo dlouhé. Snad jen Karlovi byla zima, kterou vydržel dlouho v sobě schovávat, až mu ale byla taková zima, že až za nehty zacházelo, polibkem se s ní rozloučil, přijel domů a jak lehl, tak spal.

Lucka po ulehnutí do své lóže přemýšlela nad prožitým večerem a čekala, jestli třeba nenapíše. Netušila však, že Karel hned usnul. Nevěděla jestli to Karel myslel vážně nebo ne, nakonec ji přece jen přemohl spánek a brzo usnula zdravým spánkem unaveného člověka a spala dlouho. Ranní zpráva od Karla ji potěšila. Dozvěděla se, že se ji po návratu pokoušel dopsat, ale zprávu se mu nepodařilo odeslat a usnul vedle mobilu.

            Tito dva mladí lidé se začali potkávat častěji, ale jen tak jak jim to škola a volný čas dovolovaly. Karel za Luckou jezdíval většinou o sobotách, neviděli se třeba týden, nebo dva, ale o to více se pak na sebe těšili, navíc byli neustále ve virtuálním spojení pomocí jejich mobilních zařízení.

            Jednou se procházeli u nich za vesnicí, kde bylo takové docela malé jezírko, kde se už prý utopilo hodně lidí. Tuto zátoku náš pár pojmenoval jako "ráj utopenců"a tento název tomu u nich i zůstal. Vyšli si na skálu odkud byl krásný pohled na ráj utopenců a také na skály, které se hrdě tyčily na protější straně. Zůstali stát proti sobě, rukama se dotýkaje, pochvalovali si počasí, chválili skály, okolí, když najednou zůstalo na chvíli ticho a naši dva badatelé si opět zamilovaně hleděli do očí. Karel se k ní přiblížil a poté co se bavili o tom, že je Karel o hlavu vyšší než Lucka, tento záhy řekl:

"To je fakt škoda, že si tak malinká."

Ona však na tuto chvíli čekali již delší dobu a zdálo se, že se dočkala, tak neváhala a řekla:

"To nevadí, budu prostě muset stát na.." a aniž by dořekla svou větu, postavila se na špičky nohou a začali se líbat ostošest. Po skončení této bohulibé činnosti nikdo nic dlouho neříkal a oba přemýšleli nad tím, co se právě událo.

            Asi po měsíci se měl Karel v pátek stavit za Luckou do školy. Stavil se do květinářství, že ji koupí červenou růži, kterou si pak schoval pod bundu. Když se potkali ve městě, pořád se nějak nemohl odhodlat ji tu růži dát a nakonec ji jí ani nedal, co si pak vyčítal, navíc v ten den spolu dlouho nebyli. Chtěl to však napravit v nejbližším možném čase, jen pořád nevěděl jak. Karel navštěvoval vysokou školu asi sto kilometrů od Příboru a stejně daleko to měl i za Luckou. Když ve škole stíhal a měl čas chodil na brigády osazovat součástky. Jeden pátek, kdy byl v práci, přemýšlel jakým způsobem by mohl sehnat tak brzo ráno růži, poněvadž ji nechtěl kupovat v pátek večer. Skočil tedy do blízkého květinářství a zeptal se, jestli by mu mohli pomoct a o něco dřív před otvíracími hodinami mu mohli prodat jednu růži. Když jim vysvětlil o co jde, dámy v květinářství mu rády vyšly vstříc a ubezpečily ho, že to vůbec nebude problém, prý ať se zastaví ráno.  Hned ráno se zastavil pro růži, kterou mu mile prodaly a s úsměvem běžel na nádraží, kde nedlouho čekal na autobus. Autobusová zastávka byla od Lucčiny vesnice vzdálena asi půl hodiny pěší chůze, takže cestou uvažoval jak ji tu růži dá. Počasí nebylo nejhezčí, ale věřil v jeho zlepšení, protože ho napadla myšlenka, že ji zatím někam schová. Zasadil ji tedy na kopci v blízkosti jejího domu za strom do země. Naštěstí časem přestalo pršet, i když se zdálo, že škaredé počasí neskončilo. Byli se venku projít a po čase Karel Lucce naznačil, že pro ni něco má. Něco co ji chtěl dát už ve městě, ale nevěděl jak. Nicméně na to nespěchal. Když už se ale Lucka domáhala překvapení, vzal ji Karel na místo, kde růži ukryl a nechal ji jí hledat. Pomohl ji do kopce a v poslední chvíli ji chtěl ještě zastavit ať to nevidí, poněvadž nevěděl, co na to řekne. Lucka si růže všimla, radostně zvolala, vzala si ji, ovoněla ji, ovinula se Karlovi kolem krku, políbila ho a řekla mu do očí: "Miluji tě!"