Poslední objetí

Poslední objetí

 

„Aničko moje, mohla bys mi, prosím Tě, podat solničku, ležící u Tebe?“

„Ale jistě, miláčku“ doběhla si za ním pro polibek a podala mu solničku.

Usmál se na ni, ona na něj. Očima ji děkoval za sůl. Šla si opět sednout na své místo, přičemž svou lásku nespouštěla z očí. Lukáš z ní taky nestrhl své oči a poslepu si solil polévku. Anička sedajíc na židli proti němu, s mírným vrznutím židle, která pak najela na kobereček, měla za následek malý žďuch do stolku, který se zatřásl, až na něm zakmitaly všechny tekutiny. Naštěstí se žádné nevylily a oba s úsměvy na tvářích jedli dál. Zdálo se, jakoby se nic zvláštního nedálo a taky nedělo.

            Oběma v žilách tekla horká krev pulzující srdíčkem lahodnou frekvencí. Průvanem změněný tlak v místnosti, který otevřel nezajištěné okno, způsobil to, že Aničce začala téct krev z nosu. Lukáš se zamračil a zpozorněl. Rychle vytáhnul kapesník a běžel za ní.

            Anička chvíli necítila jak ji krev kape do polévky, až se chytla nosu a viděla své malé krvavé prstíky. To už se k ní hrnul přítel Lukáš, u kterého zrovna večeřeli. Lukáš bydlel sám, a tentokrát často se svou přítelkyní, Aničkou.

            Opatrně ji pomohl zbavit se tmavě červených skvrn na nosu i na rukou, ale krev se řinula dál. Nechala se ošetřit svým drahocenným přítelem, kterého kdysi potkala samotného u stolku v jedné laciné restauraci. Seznámily je jejich vzájemné pohledy, které se vysokou frekvencí blížily k sobě, div nevytvořily zázněje. (Omlouvám se za technický výraz)

„Miluji, když se o mě staráš.“ Řekla dívčina, když viděla jak je zaměstnán její starostlivostí.

„Víš, že bych pro Tebe udělal cokoliv.“

„Vím to.“ Zavřela oči a mírně zaklonila hlavu dozadu. Lukáš ji políbil na vlasy a objal ji zezadu, na co si přitiskla jeho ruce na svou hruď a pohladila je. Zůstali tak chvíli tiše, se zavřenýma očima. Lukáš pomalu vstal a vyzval ji, aby s ním šla do pokoje.

 

(Poznámka autora: tady by se klidně dalo pokračovat i jinými způsoby..)

 

            Vešli do malinkého pokojíčku s pohaslými světly. Postele byly vzorně upravené, což bylo u Lukáše na denním pořádku a Aničce se to vždy počítalo. Dívala se kolem dokola, jakoby tam stála poprvé a kochala se krásou, kterou viděla kolem sebe. Když se jejich pohledy střetly, vzájemně se na sebe usmáli.

„Aničko moje“ začal Lukáš chytnuv ji oběma rukama za ruce. Chvíli zůstal takhle stát, aby situaci trošičku napružil. Anička však na sobě nedala nic znát a pořád se mu s milým úsměvem dívala do očí, v nichž četl očekávání. Lukáš byl napjat jako struny u houslí, ale byl rozhodnut.

„Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal se rozhodně

„Cokoliv!“

Klekajíc si před svou milou pokračoval:

„Vezmeš si mě?“

Sehnula se k němu, vteřinku počkala, aby ho na chvíli napnula, jako i on ji a poté ho políbila na znak souhlasu, až ji vypadly slzy z očí. Lukáš se s Aničkou vesele stavěli, se slzami v očích, proti sobě, načež ji vzal kolem pasu, zvedl o pár centimetrů nahoru, zatočil s ní kolem sebe, přičemž jeho dívka ohýbala nohy v kolenou.

            Po chvíli radosti se zas dostali oba na zem, neboť i Lukáš byl ve výšinách. Ve výšinách lásky. Lítali v tom oba dva. Líbali a mazlili se jako dvě malá koťata. Když jim únava ze dne nedala možnost pokračovat ve svých milostných hrátkách, usnuli spolu v krásném, těsném objetí.

            Co se jim zdálo si asi umíme domyslet. Za celou noc se ani nehnuli. U Lukáše to nebylo nic nezvyklé. Když spí, tak spí jako pařez v borovicovém lese, ale u Aničky to tak obvyklého nebylo. Ta však byla do něho zaklíněna natolik, že by ji od něho nedostali ani dva statní borci.

            Prvý, kdo se ráno vzbudil, byl Lukáš. Něco se mu nezdálo. Ne to, že se skoro nemohl pohnout, ale...Anička byla mrtvá.

            Zděšeně se vyklubal z  objetí chladnoucího a života vyprchávajícího těla a okamžitě se ji snažil probrat ze spánku. Tím, se totiž utěšoval, že ještě spí, ale blednoucí tváře nevládního těla mu do nepotvrdily. Napadlo ho někam zavolat, ale s telefonem v ruce přemýšlel, kam zavolat. Na záchranku bylo pozdě, když už svou barvou splývala ze zdí. Dal se do pláče, kroužil kolem ní, dotýkal se ji. Představoval si ji živou. Z její tváře se nevytratily úsměvy. Vypadala jako živá! Z očí se mu řinuly slzy dál, pro které ani neviděl. Zašel do kuchyně a za chvíli donesl něco k snědku, ale ne sobě. Jí to donesl. Nemohl si připustit, že právě ona mu zemřela. „Proč právě Anička? Proč?“ ptal se. Odpovědí mu však zůstalo jenom hrobové ticho. Nakonec se trošku vzchopil, zavolal na policii. Koho zavolali už nevěděl, neboť jak zděšeně pobíhal sem a tam jako tygr v kleci, praštil se o snížená futra dveří vedoucí do kuchyně. Zmdlel...

            Přivolaná první pomoc i s policií se na několik zazvoněné nedočkala odpovědí, tak vyrazili dveře. Policie vešla první, jeden z nich vyhlašoval Lukášovo jméno, dokud ho nenašel ležícího na zemi s červeným flekem na čele a po ohlášení, vešli i doktoři.

            Ti odhadovali smrt dívky na náhlou zástavu srdce, neboť neviděli žádná vnější zranění. Vzali ji na pitvu. Poté, co si povšimnuli snídaně u stolku dívky a jeho na zemi ležícího, ho taky vzali s sebou, na prošetření.

            Když se Lukáš vzbudil, na nic si nemohl vzpomenout. Až se mu myšlenky časem vrátily a on se ocitl v nemocnici, hlavou se mu prohnaly poslední nemilé události. Svět se mu zhroutil jako odpálený továrenský komín. Nemohl to přenést a pochopit, jak je na něj život nespravedlivý. Doktoři potvrdili svá slova, ohledně úmrtí dívky.

 

(A aby toho nebylo málo...pomyslel si autor)

 

            Po ošetření ho z nemocnice pustili domů, ale už nikdy nebyl týž, jakým býval. Za dva měsíce se z toho zbláznil a své štěstí nakonec nalezl na dně hlubokého zatopeného kamenolomu.       

 

Věnováno Pavle M., že prý mívám moc zromantizované příběhy.

Pavli, neber to jako nějakou narážku na něco, jenom poslouchám své čtenáře a čtenářky a snažím se jim vyhovět, i když psaní takových příběhů mi asi moc nejde...

---