Dušičková setkání

Dušičková setkání

Byl zrovna den dušiček, kdy jsem se rozhodl, že zajdu na hřbitov. Jel jsem později večera a po vystoupení jsem spatřil zavřenou bránu. Spolu se mnou vystoupila na zastávce také jedna mladá slečna. Byla o něco nižší, s tmavšími vlasy.

            Také přijela na hřbitov, ale oba jsme zjistili, že už je přes hodinku zavřený, o čem jsme nevěděli. Přešli jsme na druhou zastávku tramvají a čekali na odvoz zpět. Nikdo nepromluvil ani slovo, jenom naše pohledy se občas střetly. Tramvaj přijela a my si po nastoupení sedli na volná místa. Vozidlo bylo liduprázdné a ona si nějakým přičiněním sedla o pár sedadel proti mně. Bylo jasné, že po sobě oba pokukují. Dokonce se naše pohledy potkávaly skrze skla tramvaje. Asi na třetí zastávce vystoupila a já jel dál. Vystoupil jsem až o zastávku dál.

            Nedalo mi to a prošel jsem jednu zastávku ve směru jízdy pěšky, ve kterém by mohla pokračovat i ona, jelikož to vypadalo, že tam zůstala čekat na další spoj. Tajně jsem očekával, že jí znovu spatřím a najdu v sobě tolik odvahy, že k ní promluvím. Sice nevím, odkud bych tu odvahu lovil. Nastoupil jsem do první tramvaje, která se tam se skřípotem přiřítila. Byla plnější než ta první, leč mi zbylo místo k sezení, dokonce týž jak v prvním případě. Poohlédl jsem se, zdali tam neuvidím svou slečnu, ale marně. Jenom jsem sklonil hlavu.

            Podíval jsem se znovu a ona tam stála. Uprostřed tramvaje. Naše pohledy se opět potkaly a oba jsme se navzájem usmáli, načež se opřela o bok vozu a ponořila se do úvah. To už jsem věděl, kde určitě vystoupím, nehledě na tom, kde vystoupí ona.

            Když tramvaj přijela do slíbené zastávky, vystoupila a zamávala mi na pozdrav. Nechyběl přitom ani její půvabný úsměv. Zamával jsem taky, leč tramvaj s sebou škubla a já nestihl vystoupit. Popravdě jsem se ani nezvedl z místa. Ptáte se proč? Já nevím.

            To už jsem ale vystupoval až hodně daleko od předchozí stanice. Začal jsem utíkat, v naději, že jí spatřím znova. Do třetice. Alespoň se tak říká. Do třetice všechno dobré. Zbývala mi chvíle k nabrání odvahy. Opatrně jsem se na zastávku podíval a moje oči jí hledaly. Bohužel tam nebyla.

            Utekl asi týden, kdy jsem byl s kamarády na pokec. Povídal jsem jim také svojí povídku z tramvaje. Pak, když jsme se vraceli tramvají do svých kolejních příbytků, jim povídám. "Pamatujete na to, jak jsem vám vyprávěl o té holce ze hřbitova? Ta dívka za vámi se na ní." zasekl jsem se. "Vždyť to je ona!" A opravdu byla. Zatím si mě nevšimla. Kamarádi si rýpli, že dnes s nimi asi nevystupuji a odešli ode mne dál do vozu. Zůstal jsem nekrytý, na jejím obzoru. Dlouho jsem tam nestál a šel za kamarády. A jak tak sedím a přemýšlím, kamarádi vystoupili a volali na mě. Nejdřív jsem nechápal, ale naznačili mi, že vystoupila i ona, čehož jsem si vůbec nevšiml. Byla tam se svými pěti kamarádkami.

            Na křižovatce mi kámoši dali zdar a já už neměl na vybranou. Chvíli jsem ještě čekal, až zajdou za roh, abych je neviděl, a začal se pomalu přibližovat k osobě, kterou jsem před týdnem poprvé uzřel u hřbitova. Kráčela s jednou slečnou, ostatní byly napřed. Ladným krokem jsem se přiblížil a konečně ji pozdravil. Zastavila své kroky a změřila si mne pohledem. Ustoupila o krok dál a proces zopakovala. Usmála se. Poznala mě. Po představení se navzájem, jsme začali slabou konverzaci. Když holky přišly k privátu a měli jsme se rozloučit, navrhl jsem k dokončení konverzace posezení u šálku teplého čaje. Ne moc s nadšením říkala, že na taková seznámení nadává, nicméně tento nápad přijala. Domluvili jsme se předběžně na jeden termín, který si navíc potvrdíme telefonem v daný den. Nastal další problém. Neměl jsem u sebe telefon, takže místo abych já dostal číslo od ní, ona dostala číslo ode mne. Po té co jsem odešel.

            Uvědomil jsem si, že teď vlastně závisí pouze na ní, jestli se ozve nebo ne, neboť já jsem její číslo neměl. Ozvala se domluvený den večer s tím, jestli nabídka stále platí. Potvrdil jsem a za chvíli jsme se v čajovně upíjeli indickými čaji několik hodin. Výborně jsme si popovídali. Asi po šesti hodinách od srazu jsem se dostal domů.

Konec dobrý všechno dobré, říká se. Tady to asi neplatilo. Už jsme se více nepotkali.