Jací jsme.?.?

Jací jsme.?.?

Stalo se vám někdy, že ať se snažíte, jak se snažíte, dalším svým počínáním všechno jenom kazíte víc a víc? Mně se to stává skoro pravidelně. Ale asi by mohlo být i horší. Člověk se často snaží být vlídný, a jak mu to někteří oplácí? Kudlou rovnou do zad, když se nedívá. Co by měl člověk v těchto chvílích dělat? Nechat se urážet, nebo bojovat? Když ale, jak bojovat? Nemusí se přece vždy jednat o osobní kontakt dvou nebo více lidí. Jenomže stojíme o nějaké slovní zápletky, abychom si vzápětí lidi poštvali proti sobě ještě více? Nebo osobní, abychom se mohli poprat? Co je lepší? Ano, mnozí by možná taky řekli, že se vzdálit. Je to taky možné, ale určitě ne vždy. Málokdy můžu cokoliv jen tak jednoduše hodit za hlavu. Bylo by to všechno moc jednoduché. A i kdybych tak učinil, mé myšlenky by se na totéž místo vracely pořád. A to přece není záměrem. Co tedy? Jsou věci, nad kterými člověk jenom zakroutí hlavou a o více se nestará. Třeba takový případ, kdy pomůžete staré dámě nastoupit do tramvaje a ona vám místo poděkování řekne něco, co byste raději neslyšeli. Říkáte si, že to je nemožné? To bych stoprocentně netvrdil. Občas se na naší drahé planetě dějí i jiné věci. Viděl jsem kupříkladu také jednoho hipíka. Byl ověšený různými okrašovadly. Vypadal drsně, ale když přišlo na lámání chleba, byl první, kdo pomohl staršímu člověku, když se mu podlomila kolena v nohou. Co lze z této úvahy vydedukovat? Nikdo nevypadá na první pohled na osobu, kterou doopravdy je vevnitř, protože dovnitř nikomu nevidíme. Nemůžeme o nikom říct, že je svatoušek nebo že je ďábel. Můžeme to ale časem zjistit a pochopit, budeme-li chtít a bude o to minimálně oboustranný zájem.