Vydvoň

Sedíme tu sami v zcela přeplněném bytě,
okolo jsou jenom čtyři holé zdi.
Možná by to chtělo něco na ně přinést.
Nejlepší by byla velká kupa matrací.

Budeme tu sedět přímo proti sobě
- upřeně se dívat do očí.
Budeme přemýšlet a ani trochu nahlas
- dvě bílé sochy s nehybnými rty.

Přemýšlet o tom co bylo a o tom co bude,
hledat se, zpytovat svědomí.
Krev je tekutina barvy rudé,
ale ani bolest čas vrátit neumí.

Nechci světem bloudit sám, trochu se bojím,
že chyby, které mám už u mě zůstanou.
O přízeň jiných dam já prostě stojím,
aniž chtěl bych  je mít pod svou ochranou.

Sedíme tu sami v zcela přeplněném bytě,
možná že i dva na život jsou moc.
Já sám se nìkde cítím jako malé dítě
a musím volat svoje staré hračky na pomoc.

Celý život hledám něco, co snad není.
Celý život to mám přímo před sebou.
Jenže stále čekám na znamení,
i když dobře vím, že nikdy nepřijdou.

Možná, že jsem blázen, třeba to tak není,
ale jisté je, že minulost zùstává.
Oddávám se denně chlapeckému snění
a jizva kterou v sobě nosím pomalu srůstává.

Celý mùj život je totiž pavučinou spojen,
tenká vlákna, co se lehce trhají.
Láska zdá se býti bezvýznamným pojmem,
ale významnější se jen těžce hledají.

---