černá a bílá

Noc všechno zakryla

jsem tu tak sama,

peřina nehřeje

čekám do rána…

Jsem zimou prokřehlá

chci k tobě blíž,

zklamané poznání,

že ty už spíš…

Sen mi tě odnesl

v jediné větě,

nechal‘s mě samotnou,

v tomhle tom světě.

Vrať se mi prosím

zahřej mé tělo,

obejmi mě, aby

spát se mi chtělo!

Jsem Ti tak rozdílná

tak hrozně jiná,

Tys světlo běžných dnů

já jsem spíš stinná.

Jsem černá královna

na cizím poli,

co bílému králi

po boku stojí.

Oba jsme hrdí,

až příliš svoji,

nikdo neustoupí

druhému v poli.

Nejsem tvůj zajatec,

ani tvůj kat,

já tě chci milovat,

nechci se prát.

Nemůžem odhodit

rozdílný šat,

takhle hra šachová

mění se v pat!

Proč zrovna my dva se

tak milujeme,

když lásce podlehnem,

hrozně se chceme.

Vášeň se nehádá,

když dělá chyby,

je slepá divoká,

dokáže divy.

Ty bílý já černá

noc slije odstín,

jsme jeden druhému

v téhle chvíli vším.

A když ta tvá bílá

v mé černé pronikne,

temná noc ustoupí

den znovu procitne!

Znavená usínám

v tvém bílém náručí,

usínám pokorná,

usínám bez řečí…

My jsme tak rozdílní

jeden jak druhý,

když já chci puntíky

tak Ty chceš pruhy.

Ty horko nesnášíš

miluješ zimu,

já zimu nezvládnu

a mám z ní rýmu.

Jsem zimou prokřehlá

chci k tobě blíž,

zklamané poznání,

že ty už spíš.

Než zas já po ránu

ze snů se probudím,

Ty dávno v práci jsi,

den už tě nevidím…

Proč jenom my dva jsme

tak strašně jiný,

snažím se zahánět

pocity viny.

V bílou mě nezměníš

já bych moc chtěla,

černá však zůstanu

dle svého těla!

Kočka pes chtějí žít

na jednom hrádku,

chtějí se milovat

nevznášet hádku.

Kdo však za to může,

že pes se ježí,

proč ta kočka prská,

chápe jen stěží.

Proč na ni vrčí,

proč na ni štěká,

proč není rozumná,

drápy ho seká?

Vždyť je to směšné,

takhle se nedá žít!

Kočka nezaštěká,

pes nezačne příst!

Proč zrovna my dva se

tak milujeme,

když lásce podlehnem

hrozně se chceme.

Vášeň se nehádá

nevidí chyby,

člověk jí podléhá

dokáže divy!

Tvé ruce hřejí mě,

sténám jak pálí,

chci s tebou navždy být

v tu jednu chvíli.

Nejistá jen  v Tobě

nacházím oporu,

polibky mé tělo

provázíš k vrcholu.

A když ta tvá bílá

v mé tělo pronikne,

černá noc ustoupí

nový den procitne.

Znavená usínám

v Tvém bílém náručí,

sama se poddávám,

jsem jen v tvém područí.

Když nejsi vedle mě

pořád Tě hledám,

stále jen rozsvěcím

lampám klid nedám.

Čekám, že svítání

krále mi vrátí,

bílou mě oslní

trápení zkrátí.

Nemohu bez Tebe,

nemohu být,

nebudu odmlouvat,

do tebe rýt.

Slzami volám Tě

v té chladné noci,

proti mé samotě

není pomoci.

Proč zrovna my dva se

tak milujeme,

když lásce podlehnem

tolik se chceme.

Vášeň se nehádá,

nevnímá chyby,

oba nás pohltí,

dokáže divy.

Jsme oba rozdílní,

jen s ní jsme jeden.

Láska nás trefila

moc silným jedem.

A když se má černá

s tvou bílou slije,

žízeň, rty uhasí

z tvé vody pije.

Jen s tebou uvízlá

tam kdesi v oblacích,

svíráš mi mé prsty

zaryté v matracích…

Pak znovu přijde den

po noci lačné,

jsme to zas Ty a já

póly opačné…