Domů

Domů                                                                                                                      

Pršelo.

   Drobné krůpěje vody dopadaly na stále ještě zelené listy stromů. Díval jsem se na to vše z výše koňského hřbetu a sem tam mne zastudila zbloudilá kapka na tvářích. Z pod kápě jsem vnímal svět jako úzký proužek rozmazaného světla, pohupujícího se v rytmu koňských kroků.  

   Z koňského těla se pářilo po dlouhé a vyčerpávající cestě, která se již však měla chýlit ke konci. Již v duchu jsem viděl, jak míjím zatáčku a za ní se vynořuje šedivé stavení, kterému jsem dříve říkal domov.

   Zatáčka minula a mé unavené oči konečně spočinuly na neveliké zahrádce před domem. V zadu se kdosi smál a já si říkal, co může být lepšího než návrat domů.

   Objel jsem stavení a otevřel se mi pohled na dovádějící děti v mokré trávě. Byly celé červené námahou a smíchem. Ten neustával, ani když sebou nejmladší výrostek plácnul o zem a spustil neutichající pláč. Tu a tam jsem v jejich rozesmátých tvářích rozeznával rysy své starší sestry.  Nemohl jsem si je prohlédnout blíž, protože to už si mne děti všimly a s výkřiky zaběhly do domu. 

   Doba byla po poslední válce nejistá, a tak každý cizinec byl zároveň i nepřítel. Z domu byl slyšet rychlý hovor a za chvíli stál ve dveřích mohutný chlap s provizorní zbraní v ruce. Za jeho zády vykukovala vyhublá ženština, která se však vůbec nepodobala mé sestře.

   Známé rysy, které jsem ještě před chvílí rozeznával ve tvářích dětí zmizely a dům už taky nebyl tím domem z mého dětství. A tak jsem na muže se ženou kývl na pozdrav a vydal se zas na svůj hon za ztraceným domovem.