O jednom království

Vypadá to tam asi takhle: Jde vám takhle pan Bém, který kope příkopy přes cesty, a najednou vyskočí z příkopu, který je veden správně vedle cesty, liška. Řekne: “Dobrou noc,” a zase někam zmizí. Bém je z toho malinko popletený, jelikož je ráno, nicméně do večera se s tím vyrovná, navíc tu “Dobrou noc” mu dá večer místní jezevec a tak je vše v pořádku. Někdo by se mohl zeptat, proč se tedy království nejmenuje Jezevcov. Odpověď je nasnadě: Zní to blbě.

Tak abychom se někam dostali. Ten Bém si jednou kopal příkop přes cestu. Kvůli vodě, když jde na jaře a po velkých deštích z polí. Šla okolo paní Králová a v příkopě zakopla a upadla a pohmoždila si rameno a koleno a měla i odřenou hýždi. Tedy, to vám řeknu, ta hýžď by za to stála, až by se uzdravila. Jak ta vám měla zatnuté zuby! Byla statečná a neohrožená. A tak dokulhala na trůn k panu královi. Ten rozhodl: “Béme! Ty darebo! Nebudeš již kopat příkopy!”

“Krleš darebo!” Zvolala a poslala na něho statečného Pusíka.

Tak si nejprve poslechněte, jaké zdravotní komplikace Pusíka pronásledovaly, než vytáhnul do boje proti Klabanovi. Nejprve, asi ve třech a něco měsících, měl svrab, měl škrkavky, měl bronchitidu a navíc blechy. To když nastoupil vojenskou službu u Králů. Chtěli z něj mít kopiníka a on z něj byl nedomrlík.

Po čtrnácti dnech byl asi tři dny zdráv. Potom začal zvracet krev a doktorka Bolítová mu rozřízla břicho. Akutní zánět žaludku měl, přežil, a po dalších čtrnácti dnech byl na další tři dny zdráv. Následovalo chrlení krve, kocour již nevypadal jako plyšová hračka, ale jako hadr na stírání. Doktorku Bolítovou začala bolet hlava, kdykoli statečného Pusíka spatřila. Vyzáblý kostlivec, vlisovaný do sálajících kamen si úspěšně vypaloval dalších čtrnáct dní chlupy z kožichu. Opět přežil! Tak, krutibém a morhadry, co by nepřežil boj s Klabanem, ne?

Boj se odehrál na území rodu Kousků a Majerů. Ti vše sledovali ze svých hradních oken a Majer, blbec, se tím neobyčejně bavil. Pusík zařval a vrhl se proti Klabanovi. Ten zavrčel a vrhl se proti Pusíkovi. Pusík na nic nečekal a prchl pod heslem “Kdo uteče, ten vyhraje”, na strom. Klaban za ním, smekly se mu nohy, narazil čumákem do stromu a začal kňučet. Vyrazil si zub a přerazil si přední tlapu. Pusík v koruně hrdinně syčel. Klaban naříkal a Bém nadával jako špaček. Mimochodem jeden špaček si právě v té chvíli pochutnával na Majerových třešních. První bitvu tedy vyhrál pan Král, nicméně nikdy neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

Celková nálada v království byla velmi napjatá. Navíc jednoho dne královi věrní zaházeli příkopy přes cestu jakýmsi štěrkem. Druhého dne Bém ty příkopy opět vykopal. Věrní je zasypali. Bém vykopal. Věrní zasypali, Bém vykopal a tak by to mohlo jít donekonečna, kdyby do jednoho z příkopů nespadl blboun Majer, ten, co se každému posmíval. Majer naříkal, zlomil si nohu, děti neděste se, krvavé pohádky se musí vypravovat, jelikož život se s vámi taky nebude mazlit.

A království se najednou spojilo, sjednotilo, protože člověk je člověk a vůl je vůl. Bém vyběhl, jakmile zaslechl Majerovo naříkání. Praštil se o trám, který jim přečuhoval ze střechy. Rozbil si hlavu, upadl, krev stříkala na všechny strany. V té chvíli vyběhl na pomoc i pan král, paní Bémová na vodítku s kulhajícím Klabanem, statečný srab Pusík, paní Králová, paní Majerová již ne, jelikož Majer byl vdovec a paní Kousková, jelikož ta zas byla vdova. Pan Král na hranici jeho království v běhu uklouzl a při pádu si vykloubil levé rameno. To byla podívaná! Urození chlapi bědovali, ženy poskytovaly krvácejícím první a druhou pomoc a sháněly kočáry první pomoci.

Od té doby jste v království neviděli nerozlučnější dvojici. Povídám dvojici. Jelikož, nerozlučná trojice Král, Bém a Majer se spolu ve špitále, či nemocnici jaksepatří spřátelila u mariáše, prší a člověče nezlob se. Nevím, nevím, nebylo-li to na škodu, jelikož pánové se dodnes scházejí u těchto šlechtických radovánek, Pusík jim vrní u nohou, Klaban jim nosí v košíku pivo. Ctěné manželky trochu reptají. Kdo má za ně doma vládnout, že jo?

A jestli jste se v příběhu trochu ztratili, nevadí, důležitý je jen konec, totiž to, že všechno dobře dopadlo.-)