Schopen přežít

Od západu táhly mraky a šedivou krajinou se proháněl studený vítr. Po prašné cestě šel mladík. Tedy vlastně mladý stařec. Sice něco přes dvacet, ale jeho dlouhé vlasy byly úplně bílé. Ne sněhově bílé, jak vídáme u kouzelných dědečků v pohádkách. Slepené potem, prachem a špínou. Byl věčným poutníkem. Poutníkem ve své vlastní duši. Nikdo už sem (kromě něho) hodně dlouho nevstoupil. Od jisté doby nikomu neodhaluje své nitro. Dřív to ale dělával dost často. Proto do jeho krajiny přibyl nový prvek – hřbitov. Založili ho ti, kteří tenhle (dříve) věčně zelený koutek navštívili. Ano, dalo by se říct, že od jisté doby putuje výhradně sám. Má spoustu práce. Musí se starat o hřbitov. Jak se blížil k náhrobním kamenům, vzpomínal. Na dobu, kdy vykopal první hrob. Jak se lopotil s těžkou hlínou a zvykal si na novou roli v tomhle divadle. Na roli hrobníka. Vše zde vytvořil vlastníma rukama. Tak proč ksakru nemá pocit dobře vykonané práce? Stoupl si k prvnímu z nekonečné řady hrobů. Začal s obtížemi rozeznávat nápis prvního pomníčku. Stálo tam: Láska. Chvilku vzpomínal na to, jak těžké bylo vykopat právě tenhle hrob. Na dalším kameni se třpytila pozlacená písmenka: Přátelství. V očích se zaleskly slzy. Trvalo to hodně dlouho, než došel až na konec – Hořkost a Cynismus. Zbývalo vykopat poslední díru v tvrdé zemi, v zemi, kde už nikdy nic nevzklíčí. Zbývá už jen vytesat poslední nápis. Poté navždy odejde a už se sem nikdy nevrátí. Bere nářadí do ruky a začíná tvořit první písmenko – V. Následuje Z, P, O, M, Í, N, K a Y – Vzpomínky. Může se konečně vrátit. Kam? Do světa, který bude bohatší o dalšího perspektivního mladíka. O muže, který je již schopen zde přežít, protože navždy pohřbil svoje city…

---