Černé peřeje - 1. kapitola

                          ČÁST PRVNÍ:květen 2000

                                           Kapitola první: Pohledy na věc

 

                                                                \  1  \

       Místnost byla plná svíček.Všechny hořely,ale i tak pokoj působil dojmem,že je plný tmy. Chlapec stojící ve dveřích na tu záplavu světla,které ovšem bylo i onou temnotou koukal poněkud zaraženě.Promnul si oči a zamžoural.Co to sakra má bejt?Cosi za ním se pohnulo. Prudce se otočil.Dveře,kterými vešel a které byly otevřeny do kořán,byly nyní zavřené. Andy měl ve zvyku věci moc neřešit,a tak se ani teď nezabýval takovou prkotinou,že se dveře samy od sebe zavřely.

      Přešel do rohu místnosti.Nikdy nebyl zbabělec,ale přece jen se na tomhle místě cítil lépe,když mu záda kryla stěna.Ze svého úkrytu měl dobrý výhled na celý pokoj.Zdi byly kamenné a působily studeným dojmem.Odráželo se od nich světlo svící,ale přesto ho spíše pohlcovaly. To asi způsobuje  tu temnotu.Velikost místnosti si ale netroufal odhadnout.Kdyby ho přece jen někdo nutil,hádal by asi 4x5 metrů.

      Přibližně ve prostřed byla malá zlatá mísa a z ní šlehaly plameny ohně.Po všech  jejich stranách byly prachové podušky.Jedna zlatá a ostatní tmavě rudé se zlatým lemováním.Jinak byla místnost prázdná.

     Andrew si dodal odvahu a odlepil záda ode zdi.Bokem prošel kolem dveří.Až teď si všiml,že je to spíše brána.Na jejím tmavém povrchu byly jisté nerovnosti.Po chvíli pozorování Andymu došlo,že to jsou runy.Některé byly orámované stříbrnými nitěmi,jiné splývaly s pozadím.I přes špatnou čitelnost,se mu podařilo, rozluštit část nápisu:

                                     „To je dům lásky mé;třebaže bloudil jsem

                                    jak člověk na cestách,tam,do své domoviny

                                     se vracím vždy a v čas a časem nezměněn

                                        a tak vždy smyji sám své hříchy a své viny.“                         

            Hm,Shakespeare,pomyslel si.A v tom mu to konečně došlo. Je v nějaké divné místnosti , která se ani vzdáleně nepodobá ničemu,co kdy viděl! Na vstupní bráně je citát od Shakespeara a ještě ke všemu má pořád na sobě koženou bundu a rifle ,ve kterých jezdil na motorce,a v ruce drží přilbu.

     „Vítej,Andy,už tě čekám.“Andrew přestal zkoumat runy a ohlédl se. Za zlatou poduškou u ohně stál jakýsi muž.Černé vlasy po ramena  mu volně splývaly podél aristokratického obličeje.Na sobě měl oblečenou černou kutnu protkanou stříbrnými nitěmi.Na Andyho působil trochu jako nějaká galský Druid.S tím rozdílem,že z Druidů vyzařovalo šílenství,zatímco z tohoto muže šla spíše hrdost a mrazivý klid.

     „Posaď se,“vybídl ho muž a Andy se bez rozmyslu usadil na jednu z rudých podušek.

     „Jmenuji se Samuel,“představil se muž v černém a také se usadil.

     „Já jsem Andrew..“

      „..Stone.Ano já vím,“přikývl Samuel. Andy se zatvářil poněkud zmateně .Co je sakra ten Samuel zač? A co tady vlastně dělám! Až teď si uvědomil jak hrozně jej bolí hlava. Přiložil si dlaň na temeno hlavy..

      „Než se vyděsíš,měl bys mne vyslechnout!“Andy uposlechl nevyslovenou výzvu a  stáhl ruku. Nemohl si nevšimnout že je potřísněna krví.

      „Vyslechnout?“opakoval Andrew nepřítomně.Rukou,zamatlanou krví, otáčel u plamenů a pozoroval krev,která po kapkách padala na zem a tvořila na kachličkách podivné obrazce.

    „Vlastně nikoli.Spíše tě  požádám,abys doplňoval určité,jak to nazvat…určité mezery v mém vypravování,“upřesnil a  se posunul blíže k ohni.Jeho tvář ,nyní z části ukryta ve stínu a z poloviny ozářena plameny ohně, působila poněkud démonicky.

   „Takže,“ujal se Samuel slova „ ,myslím že bychom mohli začít.Abys pochopil veškeré současné události,musíme pochopit tvůj život a …“

  „My?Můj život?“došla Andymu trpělivost.“Proč bych zrovna s vámi měl probírat svůj život?!Víte co teď udělám?Vstanu,odejdu z týhle hodně divný putiky a odjedu domů,kde na to všechno zapomenu!“Na důkaz,že to myslí vážně,se Andrew postavil.Pohled mu sklouzl dolů,na dlaždice od krve.Od jeho krve.proběhl jím třes a on znovu dosedl na podušku.

      „Už si se uklidnil?Dobře,takže můžeme začít.“Samuel stále zachovával vážnou tvář, ale ani trochu se mu to nelíbilo.Neměl rád lidi,kteří si myslí že všechno vědí,a přitom ví houby.

        „Jak jsem říkal.Abys pochopil vše,musíš hlavně pochopit svůj život a potom až soudit nebo se děsit!“prohodil jen tak ledabyle Samuel.Andrew mu nevěnoval jediný pohled.ne proto,že by ho to nezajímalo,ale protože mu to hrdost nedovolila.

      „Tobě je 17 let,že ano?,“pokračoval dál Samuel a s úsměvem sledoval jak Andrew přikyvuje.Takže ho to zajímá.Dobře.Velmi dobře.

       „Měl si sestru.Také spoustu přátel ale jen pár ti jich bylo velmi blízkých.Snad deset?Včetně tvé sestry samozřejmě.Počkej,vlastně opravdu blízkých ti jich bylo šest.“Andrew pozvedl oči od podlahy a zadíval se do Samuelových očí.

      „Jak to všechno víš?A kdo k sakru seš?Co tady vlastně dělám?!“Andy vykřikoval otázky,které mu už dlouhou dobu brázdily hlavou.V mužových očích poznal,že se konečně dozví pravdu.

        „Dobrá,asi je na čase,říct ti to..“

         „Říct mi co?“

        „Budeš už mlčet?!Jak ti mám něco říct,když věčně meleš?!“

         „Omlouvám se,“procedil Andy. Byla to první omluva v životě,kterou chtěl říct. Samuel se trochu uklidnil,ale v očích se mu nyní zračil i vztek.

           „Chtěl jsem ti to říct slušně a pokud možno jemně,ale nepůjde to.Andrew,ptal ses,kdo jsem.Jsem tvůj partner,dá-li se to tak nazvat.Jsem osoba,která tě bude provázet tvým životem zde.Životem po životě..“

              „Tím chceš říct,že.?“

             „Že jsi mrtvý Andrew!“vykřikl Samuel a do obličeje mu přepadl pramen vlasů. Andy jen naprázdno polkl.

     „Co že jsem?“

      „Mrtvý.“

      „Ne,nejsem.nemůžu!Vidíš,hejbu rukama,přemejšlím..dokonce vnímám tu krev na ruce a vím…“zarazil se.

        „Andrew,zemřel si!Jsou to asi dvě hodiny co si na motorce narazil do zdi!“

        „Ale to není možné!A i kdyby..Co tady dělám?A proč mě máš provázet,jak ty říkáš,zrovna ty?!“

         „Máš hodně otázek,ale já nemám tolik odpovědí.Ne teď!Nyní ti mohu pouze prozradit,že tady budu kdykoli budeš chtít mluvit.To bys měl chtít co nejčastěji,jinak zanikneš!“

          „Zaniknu?“Andrew byl čím dál vyděšenější.

           „Ano,zanikneš.Všechno ti vysvětlím,ale musíš mi slíbit,že mi nebudeš skákat do řeči!“Andy zmateně přikývl.První šok už z něj trochu opadl a on konečně začal zase přemýšlet.Pokud jsem mrtvý,což asi ano,protože nevím proč by mi Samuel lhal,tak tohle je posmrtný život a vysvětluje to toho Shakespeara na té bráně.A pokud je tohle posmrtný život, pak ..Někdo ho vyrušil z myšlenek.

           „Nesmíš se uzavírat sám do sebe,Andy,jinak zanikneš.Myšlenky jsou zajisté na místě,ale nesmí jich být hodně.V normálním životě platí,že čím více myšlenek má člověk,tím lépe.Tady ne.Musíš si zvyknout,ale tady myšlenky zabíjí!“

            „Ale proč?“Andy se přistihl,že chce o tomto světě vědět vše co se dá.A fakt,že je mrtvý,už ho nijak nevzrušoval.

            „Protože,dokud mluvíme mezi sebou,jsme ještě ,v jistém slova smyslu živí.Ale když se uzavřeš do svých myšlenek,stáváš se sám jen myšlenkou a sebekrásnější myšlenka se vždy rozplyne.To by ale nebylo to hrozné,protože kdo by nechtěl věčný klid. Ale on ten „věčný klid“ je vlastně jen pověra.Věčného klidu má dosáhnout duše,ale když duše zmizí,zmizí i věčný klid.Takže když zanikneš,rozplyneš se  ty i jakékoli zmínky o tobě,které kdy byly na Zemi nebo tady,v tomto světě.To bys chtěl?“

          „Ne!“

          „Vidíš!Proto cokoli,nad čím musíš dlouze přemýšlet,probírej s někým.Nikdy ne sám.Drobnosti,jako chvilkové nápady a zamyšlení ti neublíží,ne pokud jich nebude hodně,ale závažné problémy a úvahy jsou smrtelné,řekněme.“Na Samuelově tváři se objevilo cosi jako úsměv.

           „To je vše co se toho „věčného klidu“ a myšlení týká?“

           „Snad už jen…Když si tady odbudeš nějaký čas,neptej se mě jaký,nevím to,tak se buď posuneš o pomyslnou příčku výše na naší posmrtné hierarchii,nebo dostaneš druhou šanci a znovu se narodíš.“

             „Kdo určuje,jestli se posunu výš,nebo se znovu narodím?“

             „To poznáš sám.Teď je už čas,abychom šli,“řekl Samuel a postavil se.Andrew ještě chvíli váhal.

            „Říkal si,že v mém životě bylo šest  přátel,kteří mi byli velmi blízcí.Vím o pěti.Kdo je ten šestý?“

             „Tvá sestra samozřejmě.“Na mužově tváři se objevil spokojený úsměv,při Andyho výrau.

             „Jsi velmi inteligentní,Andrew,rozhovory s tebou budou velmi příjemné a jistě , nám oběma, přinesou i spoustu nových informací.Nyní již ale půjdeme,ano?“Andy se pomalu postavil na nohy a nechtíc zavadil pohledem o hodinky.Ukazovaly patnáct minut po jedenácté večer.

             „Kolikátého je?“

            „Prosím?“

            „Datum.Kolikátého je?“

            „Pětadvacétého května.Proč?“zajímal se Samuel.Andrew vytřeštil oči.

            „Bevy!Moje malá sestřička a její kamarádka Antheya dneska slaví narozeniny!Když tam nebudu bude si myslet,že jsem se na ni vykašlal! Ona neví,že jsem mrtvý!“

           „Ale ví to.Oslava skončila už před dvěmi hodinami!Skončila,těsně potom co …

 

                                                                                                             \2\

 

       … Beverly vstoupila na balkón.Zády se opřela o zídku a skrz prosklené dveře pozorovala dění.Nepřišlo jí příliš zábavné a proto se ponořila do vzpomínek na to,co se na oslavě až doposud stalo.

      V osm přišla Antheya a o patnáct minut později se dostavili Adrian,Cimberly a Geoffey  a jako poslední dorazil Benjamin.Všem jim bylo kolem devatenácti  a užívali si života.Beverlina matka Samantha jim koupila několik krabic džusu a jednu brusinkovou limonádu ,ale tu si nechávali až na moment,kdy se na oslavě ukáže i Beverlin starší bratr Andrew.

      Beverly a Andrew byli nerozlučná dvojka.No,zase ne tak nerozlučná,ale byli nejlepšími přáteli.Byli takovým základem jejich party.Kdykoli se někdo pohádal, Beverly okamžitě začala  udobřovat a za chvíli nebylo po zármutku a vzteku,který hádka vyvolala,ani památky.

      Bevy se pousmála,při vzpomínce na nedávnou drobnější slovní potyčku mezi Antheyou a Cimberly.Začalo to prostě a důvodem nebylo nic víc ani nic míň než kluk.Geoffrey Sullivan.Antheya a Geoffrey spolu již více než dva roky chodili a nyní měla dívka pocit,že Cimberly  našla v Geoffrym více než zalíbení.Beverly si začala přehrávat rozhovor.

    „Cimy,můžu s tebou mluvit?“začala Antheya.Obě dívky se trhly od skupinky a přemístily se k oknu.

     „Copak je?“tvářila se Cimberly nechápavě.

     „Proč jedeš po Geoffrem?“vypálila Antheya přímo.Její kamarádka se zatvářila vyděšeně.

     „Co tím myslíš?“

      „Vždyť jsi s ním pokaždé,když se dá!Snažíš se mi ho ukrást!“

      „Antheyo,víš dobře,že to není pravda!Já a Geoffrey si rozumíme asi jako Tom a Jerry!“Chtě nechtě,musela se Antheya po tomto přirovnání rozesmát a brzy její smích nakazil všechny v místnosti.

         Beverliny vzpomínky přerušil hluk motoru.Otočila se a s nadšením ve tváři spatřila na příjezdové cestě motorku svého bratra,jak jede k domu.Pozorovala blížící se postavu s radostí.Tak přece jen bude můj bratr na mých osmnáctinách!

         Náhle ji něco napadlo.Zamávám mu!Naklonila se přes okraj balkónu a čekala.ani nevěděla proč,ale jako by jí něco drželo ruku a čekalo až na ten správný okamžik.

         Andrew se na motorce řítil příliš velkou rychlostí,ale Beverly ho znala a pevně v něj věřila.V okamžiku,kdy měl začít brzdit,uvedla ruku.

         „Andy!“zavolala.Bratr zvedl hlavu a opětoval jí mávání.Potom se chtěl znovu věnovat řízení.

           Beverly nevěděla ,co se děje.Slyšela jen skřípáni brzd,křik a náraz.Dívka vyděšeně pozorovala příjezdovou cestu.Celý svět se promítl v jedné sekundě,během které natahovala uši a  jen čekala na jakýkoli zvuk.Nic.Nocí se linulo pouze ticho.I zábava za okny jako by utichla.Beverly se nakláněla přes zábradlí,ruce pokrčené u těla,světlé vlasy jí padaly přes ramena a pohrával si s nimi vítr.

         „Andyyyyyyyy!“vykřikla s naléhavostí v hlase.Zábava za okny utichla.Skleněné dveře se otevřely a v nich byla Antheya.

          „Bev,děje se něco?“zeptala se,ale místo odpovědi se kolem ni Beverly protáhla a proběhla pokojem.Za několik málo okamžiků slyšeli,jak běží po schodech a následovalo třísknutí domovních dveří.V místnosti se rozhostilo napjaté ticho,přerušené až výkřikem:

         „Neee!Andy,ne!“

        Když  pětice přátel vyběhla z halvních dveří,naskt se jí obraz,jako vystřižený z hororu.Na zami ležela zničená motrka a mezi těmito ruinami seděla Beverly,na klíně Andyho hlavu,ze které tekla krev,a plakala.

          „Zavolejte někdo sanitku!Bevy,pokalde,co se stalo?“Adrian  plačící dívku objal.

           „On..jel  na motorce….já na něj zamávala…nestihl zabrzdit..“vysvětlovala  vzlykající Beverly.Najednou se zarazil a pohlédla na Adriana.

           „Já ho zabila!Je to moje vina!“vykřikla.Chlapec ji pevně stiskl v náručí.

            „Bevy,sluníčko,to není pravda a ty to víš!“chlácholil ji.Vzduchem se nesl zvuk sirén.

          „Je tu sanitka a tvoje máma už je taky na cestě,“řekla Cimberly a vyděšeně se tiskla k Benjaminovi.

          Temnotu noci  rozčísla světla na sanitce.Z jejích útrob se vyhrnulo několik doktorů.Během okamžiku obklopili Beverly.

          „Slečno,pusťte ho,jinak mu nemůžeme pomoct,“promlouval jeden z doktorů.Beverly jen neochotně pustila Andyho bezvládné tělo.Adrian ji pomohl na nohy a objal ji.Nedokázala se dívat na Andyho kříšení.Na několik minut se ozývalo jen pípání přístrojů a sykot respirátoru.

        „Beverly!“

        „Mami!“vykřikla Beverly ale nebyla schopna se pohnout.Samantha Stoneová  se slzami v očích pozorovala doktory,kteří obklopili tělo jejího syna.

       „Madam,vy jste Samantha Stoneová?“Matka Beverly a Andrewa se ohlédla za hlasem.Postarší policista na ní upíral své oči.

       „Ano,“odpověděla.

        „No,madam,musím s vámi sepsat protokol.Jak se to všechno stalo?“

       „Já vlastně ani nevím,strážníku,byla jsem totiž u známých ve městě,“odvětila a pohlédla na něj s uslzenýma očima.

       „A nevíte o někom,kdo by to mohl vědět?       

        „Zkuste přátele mé dcery,nebo ji.Strážníku,bude v pořádku?“Policista jen cosi zamumlal a odešel.Paní Stoneová pomalu přešla ke svému synovi.V kaluži krve tam nehybně ležel a v ruce křečovitě svíral část rukávu své kožené bundy.

         Strážník se zastavil u skupinky mladých lidí.

         „Vy jste to někdo viděli?Jak se to stalo?“

          „Já to viděla a já ho také zabila,“řekla Bevrly a hlas se jí třásl.Policista si jí změřil. Tahle uplakaná,pohledná blondýnka,že by někoho mohla zabít?Ne,to těžko.

         „Slečno,co se tedy stalo?“vyzvídal a naprosto ignoroval její opakované tvrzení,že ona je zodpovědná za smrt svého bratra.

          Když  Beverly ukončila své vyprávění,cítila na sobě pohledy všech.

          „Říkala jsem,že jsem ho zabila.Kdybych na něj nezamávala..“znovu se rozplakala.

         „I kdybys na něj nezamávala,nemohl by zabrzdit.Zdá se,že měl v nepořádku brzdy,“ snažil se ji uchlácholit policista.

         „Nemáte pravdu!Zabila jsem ho!“Beverly se schoulila do Adrianova náručí.

        „Chci jít domů,“zašeptala.Její přítel přikývl a beze slova  ji odvedl do jejího pokoje.Mezitím strážník zapisoval jména všech,kteří byli na oslavě.

      Tu noc,a ještě mnoho nocí po ní,nemohla Beverly usnout.Adrian u ní sice zůstal a neustále ji objímal,ale ani toto objeti nedokázalo dívce přinést vytoužený klid.Vždy,když zavřela oči,viděla před sebou  Andyho s mrtvolně bledým obličejem jak leží v kaluži krve a doktory,kteří se ho pokouší oživit.Marně.Beverly se znovu rozbrečela.

---