Legenda o elfí královně 3.část

Ve městě se mi opravdu žilo celkem dobře. Živila jsem se opět všemožně a v místních hospodách jsem slýchávala zvěsti o městě temných elfů. Nájezd dobrých přežil. Jenže starý moudrý král začínal chřadnout a nástupce neměl. Začínalo se mluvit o tom, že kdysi měl něco s mladou hobitkou, která však po porodu jeho utajené dcery zemřela. Dcera se však ztratila a město začal řídit krutý rádce krále. Město, kde jsem přebývala, zatím postihla zlá epidemie smrtelné nemoci. Jaké štěstí, že napadala jen stále obyvatelé tohoto města. Ale zavládlo v něm pozdvižení, když jakýsi kupec přišel se zprávou, že toto město hodlají temní elfové vyplenit, protože tam prý skrývají princeznu. Né, že by královu rádci tak na princezně záleželo, ale aby měl plnou moc ve svých rukách, musel jí odstranit.Vůbec nebral ohledy na to,že město je mnohokrát větší a že má výbornou stráž, na kterou jeho poddaní nemají. Nevěděl o nemoci sužující toto město. Navíc tento kupec přinesl i obrázek. Byla na něm velmi důvěryhodná podoba obrazu, který jsem viděla pokaždé při pohledu do zrcadla. Tenkrát jsem odhalila svůj původ-napůl elf, napůl hobit, dědic trůnu.. Proto jsem se odhodlala k důležitému kroku-zachránit svůj lid. Vyjela jsem proto kvapem. Všechny obyvatele celého města ať už vycvičené v boji či nikoliv, nedobrovolně táhnoucí na město kupců, potkala jsem napůl cesty. Většina šla pěšky, jen rádce a jemu podobní jeli na koních. Proto jsem sesedla a nepozorovaně se dostala k armádě. Hned na kraji šla Aria se svěšenou hlavou. Přišla jsme proto nenápadně k ní.

„Hej, Ario, poznáváš mě?“ Když se na mě otočila poodhalila jsme na zlomek vteřiny obličej.

„Specter! Jseš živá! Tedy spíš princezno. Když jsme s Orikem viděli ten obrázek, hned nám to došlo. Ale nebyli jsme to mi, kdo tě prozradil. Teď nás ale králův rádce žene proti městu, které nemáme šanci porazit.“Stěžovala si mi.

„Neboj, město sužuje strašlivá nemoc. Já jí nemám proto, že postihuje jen stálé obyvatele města. Ale stejně se to takhle nemůže nechat. Drž mi palce.“odpověděla jsem jí. Nasedla jsme na koně, aniž by si toho někdo v tomto chumlu všiml a zamířila ke královu rádci. Bez většího podezření ostatních jsem se dostala až vedle něho. Nevnímal mě. Díval se do dáli naprosto oddán myšlence jak bude vládnout celému městu. Proto jsem dlouho neváhala. Stačil jeden rychlí pohyb rukou a mrtev se svalil k zemi. Okamžitě se na mě vrhly jeho stráže, které si stihl pořídit. V tu chvíli jsem však beznadějně zavolala:„Oriku, Marte, pomoc!“

Oba, jdouc vpředu, mě zaslechli a po hlase poznali. Okamžitě mi přiběhli na pomoc.

„Copak nepoznáte princeznu, tu co tolik hledáte?“ vykřikl právě včas, dříve než do mě někdo stihl bodnout, a sňal mi kapuci. Bylo to poprvé do té doby co jsem se zbavila dobrého krále, kdy jsem jí měla sundanou přes den. V odpoledním sluníčku se zablýskli mé vlasy a všichni poznali svou princeznu. Všichni mě oslavovali. Jak můj návrat, tak můj hrdinský čin. Ale na jednu otázku se ptali:

„Jdeme zpátky, nebo je stejná tyranka?“

To už jsme byli jen kousek před městem. Promluvila jsem proto k všem:

„Nejsme už daleko, takže není důvod se vracet. Nebojte se, kdysi silné město vymírá kvůli záhadné nemoci, která ovšem postihuje jen stálé obyvatele tohoto města. Porazíme ho bez problémů.“a všichni souhlasili.

            Ještě tu noc jsme město zničili. Nebylo to však mou zásluhou, velení útoku jsem nechala na generálech a jiných hodnostech, kteří to uměli daleko lépe. Když jsme se vrátili, stala jsem se královnou a ženou Orika. Milovala jsem ho. Mart to vzal jako něco, s čím už nic neudělá a na naší svatební hostině se seznámil s krásnou elfkou jeho věku. Zanedlouho potom byl stejně šťastný jako já a Orik. Aria se také časem provdala. Ale naše děti se stále léčili u ní.

            Tak co čtenáři? Našel jsi, cos´ hledal v této legendě? Doufám. Pokud je právě tvým vlastnictvím, chovej se k ní s úctou!

Specter

královna temných elfů