Dívka odnikud

Vítr pronikal do místnosti otevřeným oknem a lomcoval se záclonou, jež se zamotávala. Chladné podzimní počasí se linulo z venku a celým pokojem pronikalo až do nejzazších koutů. Okno bouchalo o rám, venku v černé temnotě byly rozeznatelné jen hvězdy a dorůstající měsíc. Už byl téměř v úplňku. Zem v místnosti byla posetá lístky květů růží a na posteli, stojíce v rohu, seděla mladá žena. Seděla schoulená v klubíčku a plakala. Na rukou ji naskočila husí kůže z panující zimy. Její vzlyky se nesly místností až do nižšího patra na samotný práh domu. Seděla, pevně objímající svá kolena a černé lesklé oči upírala do prázdna. Její černé dlouhé vlasy lemovaly sněhově bílý obličej.

Stále tiše sedí v opuštěném domě, který leží až na samotě daleko od nejbližší vesnice. Sedí a pláče.

Do oken místnosti zasvítila světla auta a dívka náhle ožila. Rychle vstala z postele a opatrně přistoupila k oknu. Před domem zastavilo auto tmavé barvy, z něhož vystoupili dva lidé. Nebylo jim vidět do tváří. Dívka je chvíli pozorovala. Postavy vytáhly něco z kufru auta a odnesly to do domu. Strach v dívce se zdvojnásobil.

 Netušila, kdo jsou ti lidé zač, téměř na ně ani neviděla. V domě nebyla poprvé, již dlouhé roky sem často chodívala. Byl to takříkajíc její domov. Nikdy nikoho neviděla poblíž domu, právem se domnívala, že je opuštění. Nyní to tak nevypadalo.

Ze spodu bylo slyšet kroky a pytel droucí o zem. Pomalu vyšla z pokoje, kde se nacházela, a byla pevně rozhodnuta omluvit se majitelům a jít domů. Když však vcházela na schody, uviděla světlo svíčky směřující do jedné z místností v prvním patře.

Obratně našlapovala na staré ztrouchnivělé schody, aby nevydaly ani hlásku. Znala to tu od dětství, vždy se zde ráda hrávala a teď, se schovávala před okolním světě, když jí bylo nejhůř. Znala každý kout starého domu a jako malá si hrávala, že je paní domu. Věděla na jaký schod raději nestoupat a věděla, kam která chodba vede.

Došla pod schodiště a zamířila za světlem, jenž před tím viděla. Šla dlouhou úzkou chodbou, po stranách byly pověšené obrazy krajiny a pavučiny zde byly největší z celého domu, až ke světlu. Na zaprášené zemi byly stopy po pytli, ale ty stopy byly vlhké. Rukou přejela skvrnu, byla chladná. Barva se v takovém příšeří nedala rozpoznat. Pokračovala dále v cestě až k otevřeným dveřím vedoucím do kuchyně. Dříve to jistě bývala kuchyň, ale přes třicet let se v ní nikdo nestravoval. Z kuchyně vedli menší dveře a následně schody do sklepa. Tam šly i postavy s pytlem.

Najednou se ozvaly hlasité kroky. Dívka se rychle schovala za dveře, než se dva lidé, nyní už bylo vidět, že jsou to muži, vynořili ze sklepa. Spěchali ven z domu.

Dívka se rozhlídla a dumala, kam jít. Zvědavost či strach. Pocity se mísily a každou vteřinu převládal jiný. Chvíli chtěla utéct a jít domů, chvíli zase chtěla vědět, co se nachází teď ve sklepě. Zvítězila její velká zvědavost a vydala se po chatrném schodišti do ještě tmavějšího sklepa.

Ve sklepě byla naprostá tma, a proto si vzala svíčku z kuchyně a svítila si aspoň takto. Metr od schodiště ležel velký černý pytel. Přidřepla si k němu a rozepnula zip. Odvrátila obličej, jelikož ji dal facku velký puch. Když se nadýchala jakžtakž čerstvého vzduchu, poněvadž se puch rozšířil po celé místnosti, nahlédla,  co se skrývá v pytli. Najednou se ozvaly kroky chodící po kuchyni. Uslyšela, že se tam něco rozlévá a rychle šla pod schody. Jeden z mužů vešel a z kanystru vyléval nějakou tekutinu všude okolo.

Podle zápachu bylo hned jasné, co to je. Benzín. Muž polil i pytel a rychle se vrátil ke svému kumpánovi. Dívka hned vylezla ze svého úkrytu a spěchala ven. Docvaklo ji, co se asi chystá. Proběhla kuchyní a zahlédla, jak muži lijí benzín i na verandu. Utíkala chodbou k zadnímu vchodu. Za ní se objevily plameny a začaly se rychle pohybovat po celém domě. Celý dům byl starý a převážně dřevěný, nebylo těžké ho zapálit.

Dívka utíkala a snažila se uniknout plamenům, olizujíce její podrážky. Zimné zahradou proběhla napříč, zatímco plameny se živily nábytkem a pohlcovaly místnost. Štiplavý kouř zaplnil dívčininy plíce a ona se začala dusit. Utíkala však dále až k zadnímu vchodu. Takříkajíc prolétla zchátralým dřevem, jenž byly ty dveře, a ocitla se na rosou zalité trávě. Vydýchala se a odplazila, co nejdále od domu, který nyní svíraly plameny.

Co vlastně bylo v tom pytli? Snažila se vzpomenout, ale jakoby tomu něco bránilo. Co, co tam bylo? Ptala se sama sebe a usilovně se soustředila. Pohlédla na dům a na jazyku ji vyvstala otázka: „Kdo jsem?“

Dívka vstala, i když postavit se na nohy ji činilo problém, a šla k příjezdové cestě. Tam stálo auto a u něj dva muži, kteří volali hasiče. Když k nim, zpoza domu přišla, vypadaly, že vidí ducha, nebo  přinejmenším velice překvapeně. Připloužila se k nim.

„Kdo to k sakru je?“ zeptal se jeden druhého.

„Kdo jste?“ obrátil se na dívku.

„Já nevím.“ pokrčila rameny a její oči zalily slzy.

Hasiči celý dům o pár hodin později zajistili. Také našli ve sklepě kosti a ihned zavolali policii. Ta oblast zajistila a prohledávala kostru zemřelého člověka.

„Pane, je to pravděpodobně žena, věk kolem dvaceti, ale neumřela teď a tady. Je mrtvá přinejmenším několik set let.“ oznámil soudní patolog policistovi.

Policista se zadumal, ale  jeho usilovného přemýšlení ho vytrhl jiný kolega.

„Pojď se mnou. To musíš vidět.“ odvlékl ho za rukáv plný nadšení, překvapení a strachu mladý spolupracovník. Vedl ho po schodech do prvního patra a vešli do místnosti, jež byla celá pokrytý lístky z růží. „Všechno shořelo nebo aspoň ohořelo, ale tahle místnost ne. Nic, ani stopa po požáru.“ mluvil rychle a nesrozumitelně.

Policista vstoupil do místnosti a procházel se. Zkoumal každičké zákoutí a poslouchal kolegu, který byl zcela fascinován. Zastavil se a pohlédl na obraz visící na stěně. Byla na něm vyobrazena mladá dívka pod dvacet let. Seděla a dívala se do dáli černými oči, jež vynikaly v čistě bílé tváři. Vlasy ji spadaly až do půl zad a celý obraz byl snad starší než dům sám. Působil honosně až přepychově.

„To je ta dívka, co si nepamatuje, kdo je?“ zeptal se a zkoumal malbu.

„Řekl bych, že spíš nějaká její babička. Ten obraz vypadá starý.“ odpověděl kolega a poklepával na stěny, aby zjistil, proč se plameny onomu pokoji vyhnuly.

„Jsou identické.“ řekl policista a rozhlídnul se po pokoji.

Před domem stála sanitka, která ošetřovala dva muže a mladou dívku. Muži si hráli do noty a vypovídali zúčastněnému policistovi, jak jeli náhodou okolo a že celý dům hořel. Policista se s velmi nedůvěřivým pohledem podíval na dívku a konstatoval její výpověď. Neví kdo je, neví, co tam dělala, nic neví. S výrazem, že případ je vyřešený odešel a černovláska zůstala sama. Byla promrzlá a třásla se. Nemohla se ani cítit, jak páchla benzínem. Jeden z mužů vedle ní si zapálil cigaretu a sirku hodil na zem. Prvotní úlek vystřídal v dívce děs. Její boty od benzínu nebyly ani deset centimetrů od stále hořící sirky, ale nic se nestalo. S vyděšením zírala na své boty a na sirku. „1899“ datum, které jí naskočilo v hlavě.

1899 byl požár. Dům shořel. A rodiče. Počkat, rodiče. Kdo jsem? Co se to děje? Rodiče, 1899, požár, dům, co to má znamenat? Jaký, jaký je rok? Upřela veškerou svou soustředěnost, aby si vzpomněla, co je za rok, ale nic. Jakoby ani přibližně netušila. Věděla, kde je. Je doma.

„Promiňte. Můžete mi říct jaké je datum? Celé datum?“ zeptala se nejistě jednoho z mužů.

„15.10.1999“ odpověděl a zaujatě si dívku prohlížel. Ta jen vyděšeně vytřeštila oči a téměř nedýchala. 100 let? Musela jsem se zmýlit. 1899, to není možné. Proč si na nic nevzpomínám? Co to je? Doktorovi v sanitce zazvonil mobil a dívka sebou polekaně škubla. A co je tohle? To.. Kde to jsem? Co to má znamenat. Třásla se a byla beznadějná. Zbláznila se? Co se děje? Romanius. Cože? Kdo je Romanius?

Vyšetřující policista k ní přišel a společně šli do pokoje, jenž zázrakem zůstal nepoškozený. Dívka vešla a pohled upřela na obraz, stejně jako před ní, jeden z policistů. Tajila dech při pohledu na onu dívku, která jí byla neskutečně podobná, která byla jí. Rukou přejela rám obrazu a v levém dolním rohu, bylo černou barvou napsáno Taille.

„Taille.“ řekla potichounku dívka. Zavřela oči a vybavily se jí některé vzpomínky.

Seděla ve svém pokoji a plakala nad smrtí rodičů a pak se najednou objevily světla a ti muži. Ano, tak to je. Musela jsem se nějak dostat v čase. Nějaké kouzlo. Počkat. Kouzla. No jasně kouzla. Za všechno můžou kouzla. Upálení. Teď si ale musím vymyslet něco pro ty policisty nebo jak jim říkají. Musím si vymyslet nějakou historku, a teprve pak se můžu pustit do bádání, proč jsem tu. Ujasňovala si své cíle a ten pohled prázdnoty z jejích očí vymizel.