Dům

Na kraji města stál starý dům. Málokdy se tam svítilo. Nikoho nezajímal. Starý, oprýskaný dům. Za ním zahrada. Zarostlá, nepřipadala mi velká. Často jsem chodil kolem, přemýšlel jsem co je uvnitř. Často zkrátka přemýšlím, co je uvnitř. I v jiných domech. Co se tam děje. Nemyslím, že je to úchylné, i když se za mé myšlenky občas stydím. Nikdo neví o čem přemýšlím. Ten dům mi však nepřipadal jako prázdný. Nevím, zda se kouřilo z komína, nepamatuji se. Spíš ne. Chodil jsem okolo, potom jsem okolo jen jezdil. Přestal jsem chodit a neměl jsem čas přemýšlet o tom, co se skrývá za zdmi domů. Rozhodl jsem se vám říci svůj příběh. Je mi jedno, zda budete mému vyprávění věřit, či ne.

Když mně bylo dvacet, připadl mi svět celkem nezajímavý. Měl jsem dost času. Na vše. Bože, jak to letí. Tolik let jako v zrychleném filmu. Starý dům byl starší a starší. Oprýskaná omítka, kopřivy na zahradě, mezi nimi několik květin. Bylo léto. Bylo mě čtyřicet. V několika větách dvacet let. Co se dělo? Nic moc. Pro někoho dost.

Rozpálený vítr nechladil tvář. Bosé nohy, jako kdysi. Ušel jsem pár metrů, zpocená záda. Špinavý pes. Měl vyplazený jazyk a úplně vše ho zajímalo. Mouchy, které jsou tak zběsile živé v horkém létě. Vyčůraná psaníčka na zdech domů, vyplašená myš. Hrobařík, kterému to vedro nevadí. Vrabec, který se v křoví schovával před sluncem. Pro mne bylo mrtvo. Toužil jsem po stínu. Starý dům. Vítr ustal. Opatrně jsem překračoval praskliny na asfaltovém chodníku a chtěl se ukrýt za jeho zdmi. Dům byl stále stejný. Zatoužil jsem po jeho chladu.

Procházím brankou. Jde tak lehce. Neslyším nic. Zahrada plná květin. Nerozumím tomu, z ulice byla tak zanedbaná. Uvnitř domu slyším smích. Našlapuji tiše, lehce. Uprostřed hrudi strach. Špinavá okna, oprýskané rámy. Hloupost. Vzduch se chvěje, točí se mi hlava. Ten smích, podivný smích. Čas jakoby se zastavil. Musím, není zbytí, otevřít dveře, stále se tak bojím, chvějí se mi ruce. Najednou je ticho, je mi zima, musím, není zbytí.

Je to má duše, je to má cesta, je to trápení, nebo radost. Bolest těla, úsměvy ztracené v čase? Prázdná místnost, necítím nohy, na zemi prach. Na zemi samet, černé peří na holém těle. Nekonečně dlouhé obětí. Obětí těch, všech, vteřina zapomnění. Umírá a rodí se, zvolil jsem si svůj osud. Točí se svět. Brána do vědomí. Znám tebe, co čteš tyto řádky, hraji si s vesmírem.

Ptáci začali zas zpívat, čas bude běžet dál, pro nás je to dar, duše oddělena od těla, píseň na rtech, které mlčí. Na rohu ulice stojí dva staříci, v tomto okamžiku. Byli tam i včera, zítra na rohu spatřím líbat se člověka. Přeskakuji praskliny na asfaltovém chodníku, je to jen hra, nesmím šlápnout na rýhu, kterou se dere na svět tráva. Je to jen hra, nevnímám ostatní chodce, dům je daleko, tak daleko, laskavý sen, jen z ramene mi padá černé pírko.