Vláček padáče k

Vláček padáček

Padá ladným obláčkem ,

z hlavy modrým vláčkem.

Po kolejích jede dál,

strojvedoucí se pokochal.

Pokochal se u kuchání krajinou,

voní barvou nevinou.

Padá letí modrý dým,

měnící se v mrtvý plyn.

Z vláčku pro lidi,

kteří tony nevidí

Poslouchají hluchým uchem,

smrdí to tu mrtvým lidským puchem.

Padá nebe bez oblohy,

lidem na chladné nohy.

Nohy co jdou s botami bosi dál

Hřebíky se štěrkovou drtí jim někdo rozsypal.

Pod jejich mladé nožičky,

opatrně na své kůžičky.

Vůně spáleniny klesá na dno,

hrát si s věčným ohněm není radno.

Každý může spálit si,

to co z těla mu visí.

Na hlavě i na těle,

chlupy tuhé a nesmělé.

Padá člověk z nebe dolů,

že neudělal živou školu.

Propuštěn byl na svět zas,

narodil se nový dětský hlas.

Jak žít si bude nyní teď?

Tak do budoucna více hleď!